"Vydělají si víc než v průměrných českých prvoligových klubech. A zajistí si lepší život do budoucna," zdůrazňuje Kubík junior, držitel i amerického občanství, jenž vystudoval v USA střední i vysokou školu a teď žije v Michiganu.

Proč bych měl poslat syna nebo dceru na studia spojená s hraním fotbalu do Ameriky?

Na amerických univerzitách jsou sport a vzdělání propojené v jedné instituci, což je velmi výhodné. Z Česka známe, jak učitelé apelují na hráče: Hlavně se uč, stejně z tebe nebude žádný fotbalista. A trenéři zase říkají hráčům, aby měli na prvním místě fotbal a trošku kašlali na školu. Tady obě strany sportovcům říkají, ať dělají oboje na sto procent. A jelikož trenéři a učitelé jsou zaměstnanci jedné instituce, společně v tomhle duchu komunikují.

Další plusy?

Kluci a holky jsou vystaveni v Americe úplně jinému prostředí než v Česku. Nechci říkat, že česká fotbalová výchova je špatná, ale vychováváme všechny hráče tak nějak stejně. Všichni jsme výborní běžci, všichni máme dobré základy taktiky. V Americe je systém trénování zcela odlišný. Jsou tu trenéři z Jižní Ameriky, z Anglie, Francie, ze Španělska, takže způsob tréninku české kluky a holky určitě obohatí. A je tu ještě jeden velký bonus.

Povídejte.

Kluci a holky se v Americe zcela osamostatní a mentálně je to posílí. I když jsou sportovci v Česku na internátu, mají, když se vyskytne problém nebo když jim je úzko, možnost nasednout na autobus, na vlak a za chvíli jsou doma. Po příchodu do Ameriky tahle možnost mizí. První dny jsou z toho trochu v šoku, protože si uvědomují, že jsou najednou hodně daleko od rodiny a ať se stane cokoli, musí to řešit oni sami a v cizím jazyku. Pochopitelně jsem jim vždycky k dispozici, protože zejména v počátečních týdnech všechno sami nevyřeší a potřebují pomoc někoho, kdo zná důkladně prostředí.

Jak složité je se dostat ke sportovním stipendiím?

Liší se to od univerzity k univerzitě. U fotbalistů je to ještě složitější, protože hodnocení je subjektivní. Jedna univerzita si může myslet, že hráč je průměrný, ale druhé se naopak líbí. S výběrem plavců nebo atletů je to jednoduché. U nich jsou jasně dané limity, za kolik má dotyčný zaplavat nebo uběhnout stovku. U fotbalu to takhle jednoznačně vymezit nejde.

Proto nastupuju já, abych trenérům na univerzitách vysvětlil, že třeba tenhle kluk přichází z akademie z Českých Budějovic, která je velmi dobrá a hraje první českou dorosteneckou ligu. Zároveň jim dodám informace o českém fotbale. Když se jedná o hráče ze západní Evropy, univerzitní trenéři mají přehled o tamních ligách, ale o fotbale v Česku nebo na Slovensku většinou nevědí nic. Takže já jim objasním, jestli stojí za to, aby do hráče investovali peníze. Záleží také samozřejmě na odpovídajícím prospěchu.

Na kolik přijde takové studium?

Kolikrát fotbalistům říkám, že i kdyby v Česku podepsali druholigovou smlouvu, v některých případech i prvoligovou, tak tady dosáhnou na mnohem větší částky. Jenom je nedostávají do kapsy, ale formou stipendia, které zahrnuje školné, bydlení, stravování i pojištění. Takže v průměru dostávají v přepočtu na koruny jeden a půl až dva miliony ročně. To znamená, že když sem kluci a holky z Česka touhle formou přijdou, zaplatí v uvozovkách jen 300 tisíc korun. Kromě letenek a kapesného nemusí nic řešit. A za rok si vydělají třeba 1,7 milionu korun. Což by ve druhé české lize, a většinou ani v té první, nedostali.

Jsou čeští sportovci na univerzitách vítáni?

Jako Češi tu máme dobré jméno. I když moc nás tu zatím není. Proto spolupracuji i se slovenskými hráči, kterých sem odchází víc. Čeští hráči jsou pohodlnější. Není jednoduché jim vysvětlit, proč je Amerika pro ně lepší. Neříkám, že je pro ně odchod za oceán výhodnější, když mají nabídku profi smlouvy od Sparty nebo Slavie, to jim radím, ať zůstanou doma. Ale třeba slovenští hráči, kteří měli před sebou i atraktivní domácí prvoligové smlouvy, tak řekli: Dáváme přednost Americe. Vidí totiž tu hodnotu vzdělání a nevadí jim jít víc mimo komfortní zónu.

Držme se chvíli mimo komfortní zónu. Jak moc tvrdé je v USA současně studovat a sportovat?

Zpočátku to není až tak náročné. Bakalářské studium je na amerických univerzitách rozložené do čtyř let, kdežto v Česku pouze do tří. V Americe to mají takhle udělané naschvál, aby byl první rok po akademické stránce trochu jednodušší a hráči z Česka a odjinud ze světa si mohli zvykat na kulturu, jazyk a fotbal. Náročnost vzdělání přichází třetí až čtvrtý rok, kdy už je zaměření na jejich obor mnohem detailnější.

Mají sportovci nějaké výhody?

Učitelé si moc dobře uvědomují, že kluci a holky reprezentují školu ve fotbale, čímž jí vylepšují jméno. Tím pádem i jejich jméno. Proto mají sportovci oproti jiným studentům určitá privilegia. Když třeba mají psát v pátek velký test, ale v sobotu je čeká zápas, na který odlétají už právě v pátek, učitelé nemají sebemenší problém se s nimi domluvit, že test si napíšou jindy.

V čem je samotná výuka nejodlišnější od té české?

Studoval jsem rok a půl sportovní gymnázium v Pardubicích a pak jsem přešel do Ameriky na střední a vysokou školu, takže to můžu posoudit na základě vlastní zkušenosti. To, co se učí v Americe, je mnohem víc do života. Nemyslím to nijak špatně vůči českému vzdělávacímu systému, ale v Česku jsme se spíš učili všechno nazpaměť, abychom byli připravení na testy. V Americe se člověk opravdu učí, aby byl připravený do života a do své kariéry. Mnohem méně se klade důraz na známky. Kdybych to měl zobecnit, tak jednu třetinu známky tvoří testy, druhou docházka a třetí aktivita v hodině. Když si to někdo přijde do školy jen odsedět, je hodnocen hůře než ten, kdo se snaží a aktivně se zapojuje do výuky.

Ani trenéři na univerzitách asi nepoužívají příkazový způsob vedení tréninků.

V Česku má trenér nachystaný trénink a nikdo ze svěřenců mu do toho nesmí mluvit. V Americe se trenéři naopak s hráči hodně baví. Na univerzitách se snaží být spíš mentory. Ptají se svěřenců, co ve škole, co rodina a tak dále. Protože pokud kluci a holky budou i v běžném životě v pohodě, můžou odvádět také lepší výkony na hřišti a ve škole.

Co zázemí?

Když jsem v roce 2015 končil na univerzitě, můj taťka se zrovna přiletěl podívat na jeden z posledních zápasů. V tu dobu pracoval jako skaut pro Slavii. Po utkání jsem šel k jednomu doktorovi, pak k fyzioterapeutovi a veškerý servis jsem měl jak na dlani. Přitom jsem nebyl profesionál, ale normální vysokoškolský student. Táta říkal, že máme lepší podmínky než profesionálové ve Slavii. Není to všude na univerzitě stejné, protože univerzit, které nabízejí fotbalový program, je v Americe asi tisíc, takže nemůžu říct, že by třeba spodních sto mělo lepší podmínky než Slavia. Ale je tu spousta univerzit s nadstandardním zázemím v porovnání s profesionálními týmy v Evropě.

Chodí si kluby z MLS na univerzity pro hráče? V NHL se to děje už běžně.

Dříve to tak bylo. Může to potvrdit i můj taťka: Když hrál v roce 1998 za Chicago, to tehdy draftovalo útočníka Anteho Razova a ten se stal okamžitě jedním z nejlepších útočníků MLS. Teď MLS roste strašně rychle nahoru kvalitou. A přestože kvalita univerzitní ligy taky roste, neroste tak rychle jako MLS. Takže i když jsou každý rok kluby MLS draftovaní hráči z univerzit, jen pár se jich dostane rovnou do áčka. Celkově ze zhruba 200 draftovaných hráčů se možná jen deset uživí v A-týmech, zbytek putuje do béčka, respektive na farmy do druhé ligy.

Nyní jste se vrhnul i na přesuny opačným směrem. Je Česko pro americké hráče atraktivní?

Oni ze začátku vůbec nevědí, kde Česko leží. A neví, proč by tam měli jít. Ale americká kultura je taková, že všechno chtějí vyzkoušet. Navíc my jsme to pojali tak, že v Praze pořádáme letní kempy, aby se hráči nejdříve mohli podívat, jak to v Praze a v Česku vypadá, a pak se rozhodnout, zda tu chtějí být, nebo ne. Z každého kempu jsme zatím podepsali hráče.

Takže se jim v srdci Evropy líbilo.

Česká liga, která patří do top desítky evropských lig, je pro ně hodně atraktivní. Vidí ji jako perfektní přestupní stanici do Anglie, Německa, Francie, Itálie nebo Španělska. Kulturně je to pro ně také skvělé, protože Česko je krásná země s dobrým jídlem, kde většina lidí už mluví anglicky. Po fotbalové stránce mají naopak nám co nabídnout, protože přicházejí s úplně jinou mentalitou. Nebojí se obejít i víc soupeřů najednou. My takové hráče nevychováváme. A když ano, tak si je kluby pojistí smlouvou a když si je chce někdo koupit, musí zaplatit obrovské částky. No, a my přivádíme americké hráče do Česka v rámci trhu za velice malé peníze. Prvními vlaštovkami v české lize jsou devatenáctiletý záložník Diego Velasquez, který už má pár startů za áčko Dukly Praha, a stejně starý Diego Zarate, který se zatím ukázal jen v pardubickém béčku, ale má prvoligovou smlouvu. V Americe jsou však tisíce talentů. A chtějí do Evropy.