Existují dvě v diskusích i v médiích obecně přijímaná vysvětlení extremistických nápadů. Prvním z nich je, že Evropská unie je nějaká externí entita, která leží mimo nás a která se nám "z Bruselu" snaží diktovat, co máme dělat. A ačkoli její úmysly nemusí být nutně negativní, důsledky, jako ostatně kterákoli jiná snaha o centralistické vládnutí, negativní jsou. Brusel jsou "oni".

Druhé vysvětlení je založeno na představě institučního eskapismu (s kterým máme v podobě pasivní rezistence z roku 1863 historickou zkušenost). Vše, co se tam dojednává, je produktem komplikovaných jednání, složitým konsenzem a kompromisem. A pokud to, co se tam dojedná, se nám ve výsledku nelíbí, je to proto, že jsme se toho neúčastnili, případně účastnili laxně. Tedy: "Brusel jsme my."

Možné je pochopitelně obojí, ale osobně bych se klaněl ke druhé z možností, tedy že náš problém je především v tom, že nečteme návrhy a hlasujeme tak, abychom se zalíbili mocnějším. Nicméně ony poslední "problémy" vykazují nebývalou a velmi zajímavou míru konzistence.

ETS 2 neboli Systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů se snaží dirigovat spotřebitelské chování perzekucí lacinější a preferencí dražší možnosti. Je to pokus o sociální inženýrství typický pro socialistické společnosti.

Momentálně přetřásaný Chat Control (návrh zákona, který by umožnil monitorování online komunikace) je zase pokus dostat kontrolní nástroje do koncových zařízení užívaných stamiliony občanů. Tedy něco, co v praxi funguje v Severní Koreji (!). Je jedno, že je to legitimizováno "bojem proti pedofilii", protože tomuto vysvětlení nevěří ani skalní příznivci nápadu.

Pak je zde mediálně nezajímavé, ale přesně stejně nebezpečné ESG (kritéria pro hodnocení udržitelnosti a společenské odpovědnosti firem na základě ekologických, sociálních a správních hledisek), jež se pokouší vnucovat firmám a soukromým subjektům, jak se mají chovat.

Všechny tyto nápady - a mnoho dalších, o kterých jako neprofesionálové zatím nevíme, ale určitě existují - vykazují konzistentní známky snahy zavést v Evropě nadstátní socialismus a potlačit základní principy a práva demokratické společnosti. Ovšem: děláme to my, anebo oni? Můj názor je, že realita je mnohem složitější.

Instituce a orgány EU jsou pekelně složité. Jejich vzájemné vztahy jsou neintuitivní, nekopírují legislativní proces států, porozumění jejich fungování vyžaduje roky studia a vynaložených prostředků. Tato složitost a nesrozumitelnost je dána především historickým vývojem. Dále pak tím, že vznikají jako fúze legislativních systémů velmi rozdílných států. Ovšem za třetí - je to i tím, že jsou takto designovány záměrně.

Pokud teď čekáte, že v pozadí se nachází nějaké "velké zlo" nebo loutkář, který intrikami vytvořil Evropskou unii tak složitou, aby ji mohl ovládat, zklamu vás. EU je totiž také obrovské množství přímých zaměstnanců a - co je důležitější - finančně navázaných externích "dodavatelů a stakeholderů", tedy oněch mediálně tak oblíbených neziskovek, ale i ryze ziskových firem.

Tito lidé chtějí mít zajištěnou budoucnost, což v praxi znamená, že dělají vše pro to, aby měli práci - vytváří svou vlastní agendu a úkoly. Tvoří něco, čemu říkám "aparát". A protože úředník - ani jeho dodavatel - si nesmí sám určovat priority, je tato agenda postavena na prohlubování, vylepšování a neustálém prosazování daných témat. Jinými slovy, tito lidé nikdy nevyřeší problém, protože tím by se připravili o zaměstnání. Udělají ale vše pro to, aby ho co nejvíce "řešili".

Kdysi dávno se Evropská unie zcela legitimně a demokraticky shodla na tom, že je potřeba posilovat vnitřní bezpečnost, chránit své občany, zajistit rovné podmínky a chránit klima snižováním emisí CO2. Priority byly zadány a aparát je plní generováním dalších a dalších návrhů - přes mrtvoly. Doslova. Všechny tyto priority totiž v extrémní podobě nesou společné známky se socialistickou doktrínou.

Jednou z úplně nejdůležitějších kompetencí "aparátu" je vyznat se v pravidlech a procesech. Je v nich, na rozdíl od politiků, doma. Takže věci, které produkuje, politikům reálně unikají před očima, "nedocházejí" jim. Nebo o nich diskutují, protože je považují za "nezbytné". Když se jich zeptáte, proč nezbytné, dozvíte se: "Protože se to dohodlo."

Když se zeptáte, kdo konkrétně s tím přišel, mlčí. V ideálním případě pak mají pocit, že jsou to vlastně oni sami, kteří další nedemokratický nápad přednesli - a ochotně za něj bojují ve svých domovských parlamentech.

V poslední době dva provalené případy extremistických návrhů nesou - společně s ESG, které tady uvádím mimo jiné proto, abych ho "nasvítil" - vypadají přesně jako svévolné pokusy o extrémní "řešení" jinak legitimního problému, které jsou opakovaně vnucovány politikům a s využitím pokročilejších znalostí systému, než mají oni sami. Když politikům dojde, co se stalo, jsou "zaskočeni", ale návrh se o něco později objeví znovu.

Co s tím udělat? V prvé řadě jsem přesvědčen, že diskuse o možném vystoupení České republiky z EU jsou absolutně mimo realitu. Musíme ale výrazně změnit její směrování - a zde je řešení. Pokud bychom totiž "aparát" rozprášili, stejně vznikne znovu. Můžeme mu ovšem nadiktovat priority.

Za sebe navrhuji tři: bezpečnost a ochrana před vlivy zemí, které nás chtějí ovládat zvnějšku, posilování ekonomické konkurenceschopnosti a s tím související posilování životní úrovně.

Tím lidi, kteří jsou mistři v "řešení", ale ne ve "vyřešení" problému, přesměrujeme jinam. A s použitím nástroje, kterým se teď pokouší oni ovládat nás, dosáhneme toho, že aspoň budou sloužit prioritám, které nás doopravdy trápí. Současně tím získáme trochu času na jejich více systematické řešení.