"Bylo to to nejemotivnější, co jsem kdy dělala," přiznala režisérka série Sperminátoři Eva Tomanová v pořadu Blízká setkání.

Zatímco oficiální centra asistované reprodukce v Česku podléhají přísným pravidlům a anonymitě, realita mimo ně je zcela jiná. Mnoho žen - osamělých, po čtyřicítce nebo z lesbických párů - hledá otce svých dětí na internetu. "Single a homosexuální ženy jsou vyloučené z možnosti otěhotnět v oficiálních klinikách. Proto se obracejí na přímé dárce," vysvětluje pro web Maminka režisérka.

Tito muži, zvaní "sperminátoři", darují sperma osobně - bez finanční odměny, bez lékařského dohledu, často bez testů. Někteří mají více než padesát dětí. Jeden z nich podle Tomanové dokonce tráví s některými dětmi prázdniny a pomáhá jejich matkám s opravami domácností. To jsou skutečný příběhy účastníků šedé zóny dárcovství.

Touha po stopě a zoufalství

"Jejich hlavní motivací je vlastní seberealizace," řekla psycholožka Sylva Švestková serveru iDNES.cz. Nejde tedy nutně jen o snahu pomoci. Muži se často cítí nepotřební, osamělí, chtějí po sobě zanechat stopu. "Zveličují svou roli až na úroveň hrdinství. Touží po uznání, smyslu, pocitu, že jsou důležití," dodává Švestková.

Podle Tomanové se mnozí z těchto mužů neměli šanci realizovat v běžném životě - proto zvolili tuto cestu pokračování jejich DNA. Jsou mezi nimi vdovci, muži bez partnerky, ale i ženatí, kteří svou aktivitu před partnerkou tají. Touha zachovat vlastní geny je pro některé z nich silnější než cokoliv jiného.

Na druhé straně se pak nacházejí ženy, které se pro tuto cestu rozhodují z různých důvodů. Často po rozchodu, bez partnera, v časové tísni. "Když jsem sama, cítím se nepotřebná a nechtěná, ale to nikdo nevidí, protože o tom s nikým nemluvím," svěřuje se jedna z žen ve filmu.

Lékaři ženám v tomto věku navíc připomínají, že jejich šance na přirozené početí rychle klesají. "Nejlépe hned od dnešního večera," vtipkuje gynekolog v dokumentu, když naráží na kvalitu vajíček čtyřicetileté ženy, která by chtěla počít dítě.

Neviditelná rizika a incest

I když je série v mnoha ohledech přínosná a otevřela zajímavá témata - režisérka se podle kritiků více soustředila na emocionální rovinu a osudy postav než na právní a zdravotní úskalí neoficiálního dárcovství. "Film neukazuje rizika - zdravotní, genetická, právní," upozorňují odborníci a zároveň varují, že "žena se nemá jak dozvědět o zdravotním stavu a rodinné anamnéze dárce, jedině to, co jí on sám přizná."

Spolupráce dárců a žen toužících po miminku probíhá bez testů na pohlavně přenosné choroby, bez genetických vyšetření, bez dohledu nad množstvím darování.

Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že bez regulace může být situace nebezpečná. V Nizozemsku díky registru dárců odhalili 85 "hromadných dárců", kteří zplodili více než 25 dětí. Někteří z nich i přes 70. V jednom případě byl dárce biologickým otcem 550 dětí - jeho případ se dostal až do dokumentu Netflixu.

Podobné příběhy se objevily i v USA nebo Austrálii. Američanka Victoria Hillová zjistila, že se skoro provdala za svého nevlastního bratra - s nímž měla vážný vztah. CNN její případ označila za "extrémní příklad selhání systému".

Díra v systému a uvědomění

Sperminátoři odhalují nejen intimní příběhy jednotlivců, ale především hlubokou díru v systému. Nikdo netuší, kolik dětí se za těchto podmínek rodí. Ačkoli samotné neoficiální dárcovství není ilegální, balancuje na hraně - právně, eticky i medicínsky. Zatímco jedni touží po genetické stopě, druzí po naplnění rodičovství. Vzniká vztah, který nemá právní rámec, lékařský dohled ani jistotu budoucnosti - a přesto vznikají děti.

"Myslela jsem si, že touha po dítěti je spíš ženská věc. Ale dokument ukazuje, že touha mít děti je silná i u mužů," uzavírá Eva Tomanová o sérii, která není jen o biologickém aktu početí. Je především o mezilidské osamělosti, zoufalé touze po blízkosti a rizicích, která přicházejí, když stát mlčí.