V ošuntělém rockovém klubu CBGB, který se v polovině 70. let stal inkubátorem newyorského punku, vystupovaly lecjaké excentrické skupiny. Když se v něm však před půl stoletím prvně objevila vytáhlá černovlasá sufražetka androgynního vzhledu a začala ze sebe zalykavě halekavým altem horečně chrlit své provokující verše, bylo to i na místní poměry něco nevídaného.

Při pohledu na punkovou básnířku nikoho nemohlo napadnout, že byla vychovávána jako jehovistka ve venkovském prostředí New Jersey. A že ještě před nějakými deseti lety "nosila pomeje prasatům, sbírala broskve, pak povečeřela, poděkovala pánubohu za ty dary a šla spát".

Romantička z hotelu Chelsea

Patti Smith se ve dvaceti letech rozhodla svůj život radikálně změnit a v roce 1967 odjela do New Yorku. Měla jen pár dolarů, několik barevných tužek, zápisník a sbírku Iluminace od milovaného prokletého básníka Arthura Rimbauda. "Spala jsem na chodníku nebo v metru a občas mě zmlátili policajti," vzpomínala později. "Neměla jsem co jíst, ale byla jsem šťastná, protože jsem byla romantička."

Tou zůstávala i poté, co dala svoji prvorozenou dceru k adopci, neboť nebyla připravena na mateřství. Místo toho snila, že se stane umělkyní nebo alespoň milenkou nějakého umělce. Povedlo se jí obojí.

"Umělcem jejího života" se stal mladý fotograf Robert Mapplethorpe. Oba se vzájemně podporovali a inspirovali, i když se bez peněz těžko protloukali životem. Když se Mapplethorpe posléze přiznal, že ho přitahují muži více než ženy, zůstali přáteli až do jeho smrti v roce 1989. O jejich bouřlivém vztahu Patti Smith o jednadvacet let později napsala knihu Just Kids - Jsou to jen děti.

Milenci spolu bydleli v hotelu Chelsea, bohémském centru tehdejší umělecké avantgardy. Patti Smith psala básně a kreslila a zároveň se dostala do úzkého kontaktu s americkými beatniky a Warholovými superstars. Díky tomu si zahrála v avantgardní divadelní hře Femme Fatale a později i v jednoaktovce Cowboy Mouth. Tu napsala společně s dramatikem Samem Shepardem, do něhož se zamilovala. Právě tady lze najít kořeny jejích typických divadelně dramatických gest, jimiž dodnes doprovází svůj zpěv.

Verše "Rimbaudovy mladší sestry" balancovaly mezi básněmi a rockovými texty. "Když jsem začínala psát poezii, pouštěla jsem si k tomu The Rolling Stones a naladila se na jejich rytmus," objasnila v jednom rozhovoru Patti Smith. Tato tvůrčí metoda ji posléze přiměla skloubit verše s vlastní hudbou.

Začalo to nenápadně 10. února 1971, když v kostele sv. Marka recitovala báseň za experimentálního doprovodu kytaristy Lennyho Kaye. O dva roky později právě s ním a pianistou Richardem Sohlem založila hudební trio. To se s příchodem bubeníka Jaye Dee Daughertyho a baskytaristy českého původu Ivana Krále proměnilo v plnohodnotnou rockovou kapelu, která v roce 1974 nahrála první singl Hey Joe/Piss Factory.

Zažehnutá punková jiskra

V klubu CBGB si Patti Smith všiml Clive Davis, majitel nového labelu Arista Records, a prozíravě s ní ihned podepsal smlouvu. Debutové album Horses z roku 1975 produkoval bývalý člen Velvet Underground John Cale. Autorem zpěvaččina ikonického portrétu na obalu byl Robert Mapplethorpe.

Deska uhrančivě propojila řinčivý tříakordový rock, který rozmetal tradiční písňovou strukturu, s expresivně zpívanými nebo deklamovanými intelektuálními verši "kněžky newyorského punku". Divoce gradovaná skladba Gloria nejlépe dokládá, proč bylo album označeno za jiskru, která zažehla punkovou explozi.

Pod názvem Patti Smith Group poté vyšly v rychlém sledu tři desky, které postupně směřovaly ke zvukově vytříbenějším, ale i uhlazenějším nahrávkám. Po syrovém, nejednoznačně přijatém albu Radio Ethiopia z roku 1976 Patti Smith natočila o dva roky později svoji posluchačsky nejvstřícnější desku Easter. Zásluhu na jejím komerčním úspěchu měl zpěvaččin největší hit v celé její padesátileté kariéře Because the Night, který napsala s Brucem Springsteenem.

Čtyři měsíce po vydání poprockového alba Wave, které zaujalo dvěma chytlavými singly Frederick a Dancing Barefoot, Patti Smith kapelu v září roku 1979 rozpustila. Dospěla k názoru, že bude nejlepší skončit na vrcholu kariéry. Odjela do Detroitu a v březnu následujícího roku se vdala za Freda "Sonica" Smithe, bývalého kytaristu michiganské skupiny MC5.

Devět let to vypadalo, že Patti Smith navždy zůstane v předčasném hudebním důchodu, a to i proto, že porodila syna Jacksona a poté dceru Jesse. O to překvapivější bylo vydání pátého alba Dream of Life, na kterém hrál a autorsky se i podílel její manžel. Vyšlo v roce 1988 a Patti Smith z něj na koncertech dodnes hraje idealisticky burcující píseň People Have the Power.

Umělkyně poté znovu dala přednost rodinnému životu, tentokrát na osm let. Zmíněné roky však byly bolestně poznamenány předčasnými úmrtími jejích blízkých. Zemřel jí nejen manžel Fred, ale i bratr Todd, její dávná láska Robert Mapplethorpe a také dlouholetý spoluhráč Richard Sohl. Temné období ale dokázala překonat. Začala se věnovat fotografování a v roce 1996 ve spolupráci s bývalými kolegy natočila zdařilé album Gone Again. Navíc se po šestnácti letech vrátila na pódia.

Šamanka plná energie

Osmé album Gung Ho, které vydala o čtyři roky později, je nejlepší deska od jejího debutu Horses. Vzácně vyrovnaná, hudebně i textově strhující nahrávka je upomínkou na zpěvaččina zesnulého otce. Za punkově výbušnou píseň Glitter in Their Eyes byla zpěvačka nominována na cenu Grammy.

V následujících dvanácti letech Patti Smith frekvenci vydávání desek výrazně zpomalila. Diskografii obohatila pouze o tři položky, včetně alba Twelve, na které v roce 2007 zařadila tucet osobitých coververzí písní Boba Dylana, Jimiho Hendrixe, The Rolling Stones, The Doors, Nirvany a dalších svých oblíbenců.

Poslední, jedenáctou studiovou nahrávku Banga vydala před třinácti roky. Ve srovnání s většinou její tvorby je kolekce dvanácti písní klidnější a melodičtější, hlas Patti Smith ale neztratil na své síle a její projev i nadále místy připomíná magické zaříkávání. Pokud je Banga zpěvaččinou labutí písní, je to více než důstojné rozloučení.

Na aktuálním turné rockovou básnířku doprovází Patti Smith Quartet, kde na kytaru hraje zpěvaččin syn Jackson. Ačkoli na letošek připadá padesáté výročí vydání alba Horses, během koncertů ho připomíná jen reggae Redondo Beach. Vybrané písně rovnoměrně zastupují většinu autorčiných desek. Nechybějí největší hity ze 70. let ani coververze.

Patti Smith, která dnes vypadá jako indiánská šamanka s dlouhými šedivými vlasy, tvrdí, že "veřejně vystupuje proto, aby se s lidmi podělila o svoji energii". I v osmasedmdesáti letech jí má na rozdávání.