Přesto (nebo možná právě proto) spolu tihle dva prožili devět strhujících let. V Evropě vrcholící romantismus jim k tomu poskytl ty nejefektnější dobové kulisy.

Když v roce 1851 cestoval Alexandre Dumas mladší do Polska, objevil u jednoho ze starousedlíků na prusko-ruské hranici balíček dopisů. Byly to opisy milostné korespondence Sandové a Chopina. Schovala je tam klavíristova sestra Ludwika. Když si je Dumas přečetl, dojaly ho. Opsal je a přivezl na přání samotné Sandové do jejího francouzského sídla v Nohantu. Svérázná spisovatelka dopisy i jejich kopie spálila a Dumasovi napsala: "Když už jste měl trpělivost číst tu sbírku, která podle mého mínění je zajímavá jen pro mé srdce, víte nyní, jaká mateřská něha zaplnila devět let mého života."

Když Sandová píše mateřská něha, není to nadsázka. Ve většině svých milostných vztahů totiž nebyla jen milenkou, ale zároveň v roli obětavé pečovatelky, matky. Její milenci byli vesměs o něco mladší a zpravidla i nemocní. Stejně jako Chopin. Možná si tak nahrazovala city, které od vlastní sebestředné matky nikdy nedostala.

Klavírní génius z Varšavy

Letos je to 215 let, kdy se "básník klavíru" Fryderyk Chopin - po otci Francouz, po matce Polák - narodil. Dětství prožil ve Varšavě a v šesti letech se začal učit hrát na klavír. V sedmi už složil dvě polonézy, které snesly srovnání s polonézami předních varšavských skladatelů. V jedenácti hrál pro ruského cara Alexandra. Dostalo se mu patřičného vzdělání, ale už od mládí se musel potýkat s příznaky tuberkulózy, na kterou zemřela jedna z jeho sester a později i otec Mikołaj. Tři roky studoval na konzervatoři hudební teorii a skladbu a po škole slavil úspěchy koncertováním v Evropě. V roce 1830 opustil Polsko, aniž tušil, že se do své rodné země už nikdy nevrátí. Vydal se do Vídně, odkud o rok později přesídlil do Paříže, kde působil jako velmi dobře placený učitel hudby. Byl považován za klavírního génia své doby a jeho pronikavá inteligence i jistý druh šarmu k němu poutaly pozornost celé pařížské společnosti. Přátelil se s Berliozem, Lisztem, Mendelssohnem i Heinrichem Heinem. A právě ve městě nad Seinou se v roce 1836 potkal i s francouzskou spisovatelkou George Sandovou.

Vzdorovitá Jitřenka

Přímočará rebelka, křtěná jako Amantine Aurore Lucile Dupin, už od mládí dychtila po vzdělání a hltala jednu knihu za druhou. Pocházela ze šlechtického rodu. Její otec byl císařský důstojník a zabil se pádem z koně, když byly Auroře (Jitřence) čtyři roky. Matka ji poté odložila na výchovu k babičce do jihofrancouzského Nohantu a sama upřednostnila pohodlný život v Paříži. Když později zemřela i babička, matka se osmnáctiletou dceru snažila co nejdříve provdat. Výsledkem bylo Aurořino manželství s baronem Dudevantem, se kterým měla dvě děti, Maurice a Solange.

Materiálně založený manžel však své vzdělanější, citlivé a umělecky orientované manželce nemohl nikdy plně rozumět. Býval na ni hrubý, a tak se Aurora v roce 1836 rozhodla pro soudní rozvod. Na tehdejší dobu dost opovážlivý čin. A to zdaleka nešlo o její jediný krok proti proudu: stala se spisovatelkou z povolání, začala preferovat mužský styl oblékání a používat mužský pseudonym George Sand. Nebyla však provokatérkou za každou cenu, při společenských příležitostech se například objevovala v dámských šatech. Kouření dýmky si ale neodpustila, což tehdejší šosácká společnost považovala za příliš silnou kávu. Označovala ji za "ženu vampíra" a "romantickou lvici". I přes své kacířsky emancipované názory však slavila úspěch. Její romány byly překládány do cizích jazyků a Sandová se stala módní autorkou. V době, kdy poznala Chopina, měla za sebou vystřízlivění ze vztahu s advokátem Michelem de Bourgesem, který jí vyhrál rozvodový proces s manželem, a žila na rodinném sídle v Nohantu s domácím učitelem svých dětí Mallefillem.

Je to vůbec žena?

Úspěšný hudebník, navíc příslušník utlačovaného národa, si získal její sympatie téměř okamžitě. Ovšem svobodomyslná Francouzka romantického mladíka zprvu spíše děsila. Už i proto, že na večírku, kde se poprvé osobně setkali, byla tehdy dvaatřicetiletá Sandová oblečena do kostýmu Turka. V širokých tureckých kalhotách, turbanu a v ústech se silným doutníkem, který Chopinovým nemocným plícím zrovna nelahodil, poslouchala jeho uhrančivou hru na klavír. Teprve šestadvacetiletého skladatele však její extravagance uváděla do rozpaků. "Sandová je nesympatická žena! Je to vůbec žena? Mám podezření, že ne," píše krátce nato svému příteli, hudebnímu skladateli Ferdinandu Hillerovi. Rodině zase v dopise sděluje, že ve tváři madame Dudevant, známé jako George Sandová, je něco, co ho od ní odpuzuje. Sandová už ale tušila, že s tímhle mužem by mohlo jít o něco víc než jen o milostnou avantýru, jakých už prožila nespočet - například se spisovatelem Julesem Sandeau, Prosperem Mériméem, básníkem Alfrédem de Mussetem, hercem Pierrem-Françoisem Bocagem či s francouzskou herečkou Marií Dorvalovou.

Miluje mě! Mé srdce bylo upoutáno!

Sandová však dlouho nemusela vyhledávat salony aristokracie a umělecké elity, kde Chopin hrával, aby ho definitivně získala na svou stranu. Už v říjnu roku 1837 si můžeme v Chopinově deníku přečíst: "Viděl jsem ji třikrát. Dívala se mi hluboko do očí, když jsem hrál na klavír. Byla to trochu teskná hudba, Dunajské legendy, mé srdce bloudilo s ní po vlasti. A její oči, zahleděné do mých, tmavé oči, zvláštní oči, co říkaly? Opírala se o klavír a její v rozpaky uvádějící pohled se upíral na mne… Kolem nás květiny. Mé srdce bylo upoutáno! Od té doby jsem byl u ní dvakrát… Miluje mě… Aurora - kouzelné jméno!" Chopin si původně plánoval sňatek s Marií Wodzińskou, okouzlující dcerkou hraběnky Wodzińské, ale jeho opětovný odjezd do Paříže, chatrné zdraví v zimě na přelomu roku 1835 a 1836 a také Mariin nízký věk nechaly jejich zásnuby vyznít do ztracena. Jako by pro něj osud už chystal jinou ženu. George Sandovou.

Ta se v květnu 1838 ve více než třicetistránkovém dopise ze své lásky k Chopinovi vyznala společnému známému, knížeti Wojciechu Grzymałovi. Přiznala, že chce ukončit svůj současný vztah, aby mohla být volná právě pro mladého skladatele. Také se dušuje, že pokud by Chopin, kterého tu nazývá chlapcem, měl být v životě spokojenější s Marií, vzdá se právě vznikajícího citu. "Kdybych byla věděla, že v jeho životě je nějaké pouto, nějaký cit v jeho duši, nikdy bych se nesklonila, abych dýchala vůni určenou pro jiný oltář. Stejně tak by se byl on vyhnul mému prvnímu polibku, kdyby byl věděl, že jsem vlastně vdaná. Neklamali jsme jeden druhého, vzdali jsme se vanoucímu větru, který nás oba odnesl na několik okamžiků do jiných krajů. Jenže po tom božském vzplanutí, po té cestě v oblacích, musíme zase sestoupit na zem… Já se nechci poddat vášni, třebaže v hloubi mého srdce je ještě oheň občas velmi hrozivý."  

Zatímco touhou jiskřící Sandová tělesnou láskou rozhodně neopovrhovala, Chopin byl romantik par excellence. Na rozdíl od přirozené Sandové si chce co nejdéle zachovat iluzi milenky jako posvátné ikony a vyhýbá se intimnímu sblížení. Když jí v počátcích vztahu řekne, že "jisté konání může poskvrnit vzpomínku", Sandová na to reaguje s nepochopením. V dopise příteli Grzymałovi píše: "Viďte, že řekl hloupost a že si to nemyslí? Která nešťastná žena to v něm zanechala takový dojem z tělesné lásky? Měl snad milenku, která ho nebyla hodna? Ubohý anděl! Měli by pověsit všechny ženy, které v očích mužů pošpiní nejúctyhodnější a nejsvětější věc stvoření, božské tajemství, nejvážnější životní akt a nejvznešenější akt v životě všeobecně." To ale netuší, že ho v dalších letech bude kvůli jeho křehkému zdraví a ze strachu o něj k sexuální zdrženlivosti sama nabádat.

Sychravá Mallorca

Ať už byly počátky jejich sbližování jakkoli krkolomné, lásce se neubránili, a v létě roku 1838 se jejich vztah stává veřejným tajemstvím. Počátkem listopadu oba i se spisovatelčinými dětmi odjíždějí z Barcelony parníkem na ostrov Mallorca. Doufají ve zlepšení Chopinova zdraví. Jindy příjemné středomořské klima se však toho roku rozhodlo ukázat svou nevlídnou tvář. Zima byla bouřlivá, větrná a Chopinův kašel se povážlivě zhoršoval. Pobožní obyvatelé Mallorky se na ně jako na nesezdané a nakažené "souchotinami" dívali skrz prsty. Uchylují se proto do klidu bývalého kartuziánského kláštera Valldemossa. Chopin však zpočátku nemůže ani komponovat, protože jeho klavír, který si nechal poslat z Paříže, byl zadržen na celnici. Za tři sta franků potřebných k uvolnění nástroje z celního skladu se nakonec piano dostává k Chopinovi, který nyní může dokončit cyklus Preludií, na nějž má smlouvu s francouzským vydavatelem Pleyelem. Píše také několik skladeb pro klavír: mazurky, polonézy a také píseň Jaro, kterou nazval "ve shodě s novou láskou".

I přes mizerné zdraví je zima na Mallorce považována za jedno ze skladatelových nejplodnějších období. Stejně jako Sandová tu doslova chrlí jednu knihu za druhou, včetně přepracované verze románu Lélia. Na jaře se všichni vrací do Francie. Chopinova tuberkulóza se ale stále zhoršuje a Sandová se pomalu z milenky mění na ošetřovatelku. Chopina občas nazývá svým třetím dítětem. "Je to anděl něhy, trpělivosti a dobroty. Ošetřuji ho jako vlastní dítě a on mě miluje jako svou matku," píše v té době Sandová své přítelkyni Charlottě Marlianiové.

Dýchánky na Pigalle

Sandová má po mallorském dobrodružství zoufalé dluhy, které se snaží splatit odprodejem polností, ale hlavně horečně píše. Po nesnázích na Mallorce prorokují pařížské drbny vztahu fiasko, ale lásku jako by společně prožité útrapy ještě posílily a i Chopinovo zdraví se zlepšuje. V květnu 1839 je už čeká usedlost v Nohantu, která byla pro Sandovou vždycky útočištěm. A nyní tu uprostřed melancholické krajiny našel svůj druhý domov i Chopin. Brzy mu ale začne chybět vzrušující společenský život Paříže a také nemalé peníze, které tam vydělával na hodinách klavíru pro vznešené paničky. Přestěhuje se tedy i s George do Paříže. Chvíli žijí odděleně, chvíli společně v ulici Pigalle č. 16, v originálně zařízeném bytě, který se záhy stane jedním z uměleckých a intelektuálních center tehdejší Paříže.

Sandová a Chopin se vzájemně podporují ve svých uměleckých profesích a až na malé roztržky má jejich "rodinný" život pevné kontury. A to i tehdy, když později Sandová vypoví svůj byt na Pigalle a pronajme dům na Orelánském plácku, kde už každý z nich bydlí v jiném bytě. Pokud je pracovní povinnosti rozdělí, v dopisech se stále ujišťují o své vzájemné lásce. "Pečujte o sebe, neunavte se příliš, líbám Vás tolik, jako Vás miluji," psali si ještě po sedmi letech vztahu. Poslední dva roky jejich soužití však nejsou už tak idylické. Vzrůstá Chopinova chorobná žárlivost a Sandová je přepracovaná a unavená. Když dojde k rodinné hádce týkající se syna Maurice, Sandová doporučí Chopinovi, aby se do rodinných záležitostí nepletl.  

Budu čekat - stále stejný

K další vážné roztržce došlo v roce 1847, kdy dcera Solange v den podpisu svatební smlouvy zrušila své zasnoubení, protože se vášnivě zamilovala do úspěšného sochaře Clésingera. Na Nohantu se v hektickém spěchu konala svatba, které se však Chopin pobývající tou dobou v Paříži neúčastnil. Navíc Clésingera nemohl ani vystát. A jeho intuice se potvrdila. Solange s Clésingerem se za pár měsíců zcela zadlužili a na matce hrubě vymáhali další peníze. Sandová je oba vykázala z domu, Chopinovi však o nohantské hádce neřekla vše. Zatajila mu, že ji Clésinger dokonce uhodil, styděla se za to, a tak se Chopin nikdy přesně nedověděl, proč Sandová svou dceru zavrhla. Od té doby byl Chopin v Paříži informován jen od Solange. Za svou láskou na Nohant už nikdy nepřijel, i když ona na něj stále čekala a úzkostně se v dopisech dotazovala přátel, co se s ním děje.

V roce 1847 publikovala román Lucrezia Floriani, jehož hlavní postavy - bohatá herečka a churavý kníže - nápadně připomínají její vztah se Chopinem. Příběh knihy ale není vůči skladateli příliš lichotivý. V červenci 1847 konečně přichází od Chopina krátký dopis, v němž naznačuje, že do jisté míry stojí na straně Solange. "To neštěstí, které Vás dnes postihuje, musí být hrozně veliké, když zakazuje Vašemu srdci slyšet cokoli o Vaší dceři - na začátku její definitivní životní dráhy… Tváří v tvář tak závažné skutečnosti, která se dotýká Vašich nejsvětějších citů, nebudu hovořit o tom, co se týká mne. Čas zapracuje. Budu čekat - stále stejný. Vám zcela oddaný Ch."  

Ačkoli se jejich přátelé pokoušeli vztah vzkřísit, velká láska skončila. Bez dramatického rozloučení, bez velkých gest. Vinou slov, která měla zaznít na vysvětlenou, ale nezazněla. Dva roky nato Chopin v Paříži zemřel. Pravděpodobně na tuberkulózu. Je ironií osudu, že právě Clésinger sňal jeho posmrtnou masku. Kníže Wojciech Grzymała, který Chopinovo devítileté "skoromanželství" sledoval od začátku, později prohlásil: "Kdyby Chopina nepotkalo to neštěstí, že potkal Sandovou, která otrávila celé jeho bytí, žil by tak dlouho jako Cherubini." (Skladatel Luigi Cherubini zemřel v jedenaosmdesáti.) Chopinova pohřbu, který se konal v chrámu Églisé de la Madeleine 30. října 1849, se zúčastnilo okolo tří tisíc lidí. George Sandová mezi nimi chyběla.