Smrt papeže Františka, který zemřel na Velikonoční pondělí ve věku 88 let, uzavírá pontifikát, jenž byl bezpochyby nejvíce nepochopený v moderní historii katolické církve. Oslavován jako reformátor a zatracován konzervativci jako revolucionář, Františkův odkaz zůstává rozporuplný. Podobně jako šlechtic Tancredi Falconeri v románu Gepard tvrdil, že "všechno se musí změnit, aby všechno mohlo zůstat při starém", usiloval František o církevní reformy, které jen málokdy přinesly skutečně podstatnou změnu.

Liberální vize, autoritářská praxe

Ačkoli papež František často vyzýval k otevřenosti a naslouchání, jeho pontifikát byl podle některých odborníků jedním z nejautoritativnějších za poslední století. Vatikánští duchovní mu vyčítali oslabování významu kanonického práva a nadměrné spoléhání se na vlastní jezuitské zázemí. Papež se tak opakovaně stával terčem výtek, že ve vedení církve upřednostňuje jezuitský směr na úkor širší náboženské rovnováhy. Papežova častá veřejná kritika konzervativních duchovních a zároveň volné vyjadřování k citlivým otázkám znejistila mnohé loajální kněze a biskupy.

Kontroverze vyvolala i jeho rozhodná přestavba Papežského institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny. Tento institut byl původně založen za účelem obrany tradiční katolické morálky a rodinné etiky. František však posunul jeho zaměření na sociální a kulturní otázky soužití ve společnosti. Mnozí tento krok vnímali jako cílené oslabení odkazu jeho polského předchůdce a projev neskrývaného odstupu vůči konzervativnímu pojetí manželství a rodiny.

Americký publicista Ross Douthat zdůrazňuje, že papež František často mluvil o otevřeném a kolegiálním prostředí, ale často jednal silně, rozhodně a s cílem potlačovat opozici. Rozdíl byl jen v tom, že tentokrát se terčem nestali liberálové, ale konzervativci a tradicionalisté. Podle něj tak papež zasáhl jádro víry těch, kteří věřili ve výjimečnost papežské autority. A právě jejich znejistění nakonec narušilo poslední pilíře "imperiálního papežství".

Dva konkrétní momenty ilustrují tuto proměnu. Prvním byla Františkova snaha omezit slavení latinské mše, která byla před Druhým vatikánským koncilem (1958-1963) po staletí běžná. Zatímco Pavel VI. v 60. letech prosadil nový ritus bez většího odporu, František narazil na tuhý odpor nejen mezi věřícími, ale i mezi částí biskupů. 

Druhý zásadní konflikt nastal, když Vatikán naznačil možnost žehnání homosexuálním párům. Tento krok se papežský stolec snažil prezentovat jako výraz vstřícnosti a milosrdenství. Nicméně se stal rozbuškou, a to zejména v Africe. Konzervativní biskupové ze zemí globálního Jihu se jednoznačně postavili proti a donutili Vatikán k ústupu. Ten pak celou kauzu rozmělnil do opatrné nejasnosti.

Ekologie, chudoba a trh

Papež František proslul svou starostí o chudé. V duchu křesťanského milosrdenství vyzýval duchovní, aby byli pastýři, kteří znají pach svých ovcí. Tedy aby žili mezi lidmi a sdíleli jejich utrpení. Odmítal okázalost, vystupoval neformálně a jeho rétorika se soustředila na ty nejzranitelnější. Jeho závazek vůči lidem na okraji společnosti - chudým, zdravotně postiženým, migrantům a uprchlíkům - nebyl v církvi ničím novým, ale František z něj učinil středobod své služby.

Tématy milosrdenství a doprovázení si František získal uznání i mimo katolické kruhy a od lidí, kteří jinak k náboženství nemají blízko. Prosazoval decentralizovanější strukturu církve s větším zapojením laiků a usiloval o přátelský dialog s islámem i jinými náboženstvími. Byl rozhodným odpůrcem trestu smrti a přepychu materialistického životního stylu. Přestavěl administrativní aparát Vatikánu tak, aby lépe reagoval na potřeby místních biskupů.

V encyklice Laudato Si’ (zveřejněné v roce 2015) se papež František stal sice  průkopníkem ekologického vědomí v katolické církvi, přesto mnohdy vzbuzoval rozpaky. Například tím, že označil klimatizaci za škodlivý zlozvyk, který vede ke zkáze lidstva. Podle některých kritiků jeho radikální ekologické postoje přehlížely skutečnost, že boj s chudobou vyžaduje i vyšší spotřebu energie.

Františkovy postoje k ekonomickým otázkám byly silně ovlivněny jeho životními zkušenostmi v Argentině, zemi formované peronismem - levicovým populismem kombinujícím nacionalismus, státní intervencionismus a korporativismus. Jeho kritika kapitalismu a volného trhu tak často postrádala rozlišení mezi korupčním státním kapitalismem a otevřeným tržním hospodářstvím. Někteří jeho odpor k tržní ekonomice vysvětlují právě jeho dětstvím pod argentinskou vojenskou juntou.

Jednota za cenu ústupků

Dalším kontroverzním bodem bylo Františkovo jednání s Pekingem. Uzavření provizorní dohody z roku 2018, která umožnila čínské komunistické straně spolurozhodovat o výběru biskupů, narazilo na silnou kritiku západního světa. Navzdory tomu byla čínsko-vatikánská dohoda několikrát prodloužena. Podle Vatikánu bylo cílem sjednotit rozdělenou katolickou komunitu v Číně a umožnit větší integraci pod vedením Říma.

S tím ale nesouhlasila konzervativnější část kléru, která obvinila Vatikán z přílišných ústupků autoritářskému režimu. Například hongkongský kardinál Joseph Zen označil dohodu za "krok k anihilaci" katolické církve v Číně.

Navzdory těmto obavám papež František obhajoval dialog s Pekingem jako nezbytný pro budoucnost katolické církve v zemi.​ Po jeho smrti zaslala Čína do Vatikánu kondolence a zdůraznila ochotu pokračovat v pozitivním vývoji vztahů s katolickou církví. Budoucnost těchto vztahů však zůstává nejistá a bude záviset na postoji nového papeže k Číně a na jeho ochotě pokračovat v dosavadní politice dialogu.

Papež paradoxů

Odkaz papeže Františka je tak plný protikladů. Nabídl vizi církve soucitné, naslouchající a blízké těm nejzranitelnějším, ale odmítl zásadní doktrinální změny. Zde lze najít symbolickou paralelu mezi historickou proměnou a iluzí skutečné změny. Stejně jako mladý aristokrat Tancredi v románu Gepard chápe, že elity si mohou udržet svou moc pouze tehdy, pokud se zdánlivě přizpůsobí novým poměrům, i Františkovy snahy o církevní reformu nesou prvky změny vnějšího kabátu bez zásahu do církevního dogmatického jádra. 

Jeho důraz na sociální spravedlnost a pomoc chudým byl silný a autentický. Avšak jeho ekonomické postoje byly často jednostranné a ovlivněné levicovým populismem jeho argentinského původu.

Chtěl církev, která bude žít mezi lidmi, zejména na periferii společnosti - přesto ji svými rozhodnutími a důrazem na progresivní agendu odcizil některým věřícím, zejména v rychle rostoucích afrických komunitách. Právě tam sílí volání po uchování tradic, zatímco v Evropě dochází ke kontinuálnímu sestupu katolické církve. Budoucnost tak zůstává otevřená.

Nový papež bude muset rozhodnout, zda naváže na Františkův reformní étos, nebo se od něj distancuje a odpoví na rostoucí poptávku po kontinuitě a tradici. V sázce je nejen směřování církve, ale i její schopnost oslovit více než 1,3 miliardy katolíků na celém světě včetně těch, kteří o její budoucnosti mají zcela rozdílné představy.