Bohužel, už je to jasné. Zlatý český wimbledonský hattrick se konat nebude. Po Markétě Vondroušové a Barboře Krejčíkové ovládne travnatý grandslam hráčka z jiné země. 

Taková je ale realita současného ženského tenisu u nás. Už jsme to říkali po Paříži. Chybí střední generace hráček, která by teď měla být v nejlepší kondici i formě a táhnout za parádními výsledky na grandslamech. 

Místo toho spoléháme na tenistky, které jsou po zranění, mají tréninkové manko nebo teprve hledají stabilitu a konzistenci jako Linda Nosková.

Ta to ale dotáhla ze všech nejdál, až do osmifinále. To mě zase tak nepřekvapilo. Hru na to má, pevně stojí u lajny, málokdo ji odtlačí, sama volí nátlakovou hru, což i na trávě pěkně píše. 

Proti Amandě Anisimovové to nebylo bez šancí, už před zápasem jsem viděl šance tak 50:50. Nakonec to taky bylo o pár míčích. Byla to přestřelka dvou ranařek a v konečném součtu byla Američanka tou solidnější, méně chybující hráčkou.

Určitě bych ale Lindu pochválil. Předvedla v Londýně stabilní výkon, který od ní chceme vidět. Za mě je to budoucí hráčka top 10, má hru i hlavu na to, aby vyhrávala velké zápasy. Věřím, že na tvrdých površích jí to zase půjde. Čeká ji tam obhajoba titulu z pětistovkového turnaje, tak uvidíme, jak se s tím popere.

Trochu smolný konec potkal Barboru Krejčíkovou, která zase hrála ten svůj precizní tenis ve stylu Jany Novotné, ale dohnalo ji vlastní tělo a ztráta šťávy.

Říkala, že to bylo hlavně tím, že se před zápasem brzy najedla. To je vždycky hrozně ošemetné. Když je před vámi v programu zápas, nikdy nevíte, jestli půjdete na řadu za hodinu, za dvě nebo za tři. Báry utkání dokonce na chvilku přerušil i déšť. 

Nemůžete jít na oběd a do půl hodiny hrát. Já většinou jedl tak dvě hodiny před zápasem, samozřejmě je potřeba i volit jídelníček, nemůžete se přecpat něčím těžkým, ale zároveň potřebujete energii, takže si dáte třeba těstoviny s kuřecím masem.

Když jsem jezdil po turnajích s Jirkou Veselým, ten třeba kvůli natahování programu dostal i před zápasem hlad, tak do sebe ještě hodil pár lžic suché rýže. Tím se nemůže nic zkazit.

Je to ale hrozně individuální a je zajímavé, že se něco takového stane i tak zkušené profesionálce, jako je Bára. Podle mě ji možná trochu dohnalo i to, že přece jen letos nemá odehráno tolik zápasů, kolik by chtěla, protože se vracela po zranění. Přece jen to byl proti Navarrové třetí těžký tříseťák na Wimbledonu.

Od českých kluků jsme asi před turnajem čekali víc, hlavně asi od Jirky Lehečky, který hrál finále na přípravném turnaji v Queen's Clubu. Když jsem ale viděl ten jeho los, že by ve třetím kole měl Camerona Norrieho nebo Roberta Bautistu Auguta, který mu ani jeden nesedí, měl jsem obavy.

Nakonec skončil už ve druhém kole. Porazil ho Mattia Bellucci, kterého Jirka po zápase hodně chválil, jak hrál skvěle, ale on mu k tomu hodně dopomohl. Lehy prostě prožil zápas blbec a u něj je hodně znát, když je mimo komfortní zónu, úroveň jeho hry jde hodně dolů. 

Hlavně že Macháč neskrečoval

U Tomáše Macháče bych hlavně vypíchl, že neskrečoval pětisetový zápas a fyzicky ho zvládl dohrát do konce. Po těch jeho zdravotních problémech je to vlastně pozitivní zpráva.

Co mě zklamalo, byl výsledek Kuby Menšíka. Že padne s Italem Flaviem Cobollim ve třetím kole, jsem vážně nečekal. On byl z toho vystoupení na trávě poměrně optimistický, že už se na ní nehýbe jako slon na ledě. 

Jasně, něco na trávě odehrál, zase se na ní zlepšil, ale celkově to zase taková sláva nebyla. Hodně chválil soupeře, ale vždycky je to o tom, co tomu soupeři dovolíte, jak na jeho hru zareagujete. 

Často se ve vyjádřeních českých kluků objevuje, že protivník hrál bezchybně, že by nic neudělali jinak. Že byl soupeř prostě jen lepší než oni. 

Jenže v době, kdy máte možnost "on court coachingu", můžete se poradit s trenérem, kdy se hraje na tři vítězné sety, je vždycky možnost alespoň v jednom z nich zkusit něco jinak, mít i jinou strategii. 

Ono to možná tak i bylo, jen ta změna třeba nebyla vidět. V tom případě bych volil asi jinou formulaci, než že soupeř byl tak skvělý. Ale to si musí vyhodnotit tým. 

Siniaková může dominovat dalších pět let

Koho bych hodně pochválil, je Katka Siniaková, opět je ve čtvrtfinále deblu a pořád je ve hře její obhajoba trofeje s Taylor Townsendovou. Za mě je jednoznačně nejlepší deblistka současnosti.

Ukazuje, že může hrát s kýmkoliv a je jedno, jestli se v singlu třeba herně trápí a propadá se žebříčkem. Vleze na deblový kurt a tam září. 

V květnu příštího roku jí bude 30 let. Je otázka, jaké ambice má ještě ve dvouhře. Jestli si třeba nevyhodnotí, že by mohla debl na chvíli omezit a ještě zkusit znovu oživit kariéru v singlu.

Ale chápu, že se to těžko opouští, protože když vyhráváte čtyřhry na grandslamu, vyděláte si i tak slušné peníze. Navíc ona se už slušně zapisuje do historie. 

Má skvělou atletickou postavu, když bude chtít, může hrát debl na té nejvyšší úrovni třeba klidně dalších pět let a přepsat tabulky ještě víc. Záleží, jak si ty priority do budoucna srovná. 

Celkově to byl na Wimbledonu letos masakr mezi nasazenými hráči. U holek je to podle mě jasný důkaz, že tam momentálně chybí nějaká velká favoritka, která by dominovala okruhu na všech površích. 

I proto tam letos vyhraje zase někdo nový, kdo Wimbledon ještě ve sbírce nemá. Nejlépe vypadá aktuální jednička Aryna Sabalenková, další jasnou favoritku asi nevidím.

U chlapů se zase tím vyřazením nasazených projevuje, jak je mužský tenis vyrovnaný, že tam jsou odskočení jen ty největší hvězdy jako Carlos Alcaraz a Jannik Sinner a zbytek může porazit každý každého. 

Já bych na trávě vmáčknul mezi tyhle dva ještě Novaka Djokoviče, kterému je sice už 38 let, ale na Wimbledonu to není vůbec znát, a můj odhad je, že si zahraje s Alcarazem finále.