Koncepci francouzského střihového dokumentu, který se od čtvrtka promítá v kinech, vytvořil Thierry Frémaux, šéf Institutu Lumière a umělecký ředitel MFF v Cannes. Černobílé pásmo je sestaveno ze 114 padesátivteřinových filmů, které natočili v letech 1895 až 1905 průkopníci kinematografie Louis a Auguste Lumièrové.

Film navazuje na podobně strukturovaný úspěšný snímek Bratři Lumièrové z roku 2017, který Thierry Frémaux sestavil společně s dnes již zesnulým režisérem a producentem Bertrandem Tavernierem. Právě jeho památce je dokument věnován. Francouzského tvůrce lze zaregistrovat během závěrečných titulků v hravé moderní replice úplně prvního filmu bratří Lumièrových.

Podobně jako původní dokument dokáže i jeho následovník na současné publikum alespoň částečně přenést okouzlení, které rozpohybované obrázky vyvolávaly u diváků před 130 lety. Všechny filmy jsou navíc krásně digitálně zrestaurované ve 4K rozlišení - uchvacují svou hloubkou ostrosti i svým kontrastem.

Hledání ztraceného času

Tvůrci tentokrát komplexněji prozkoumávají prvopočátky kinematografie. Podrobně rozebírají první film bratrské dvojice Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, který vznikl v Lyonu 19. března 1895 a existuje ve třech verzích. Na rozdíl od publika, které bylo přítomno v Indickém salonku pařížské hotelové kavárny Grand Café na bulváru Kapucínek, kde na konci téhož roku proběhlo jeho první veřejné promítání, si dnešní diváci mohou odlišné variace vzájemně porovnat na rozděleném plátně.

Tvůrci dokumentu se věnují i technickým detailům spjatým s kinematografem bratří Lumièrových. Například připomínají, že nechali na 35 mm filmový pás udělat kulaté, nikoli čtvercové perforace, aby nebyli nařčeni z padělání kinetoskopu Thomase Edisona. Příliš jim to však nepomohlo - právě na jeho popud posléze Pinkertonovi agenti vyháněli francouzské kameramany z amerických měst.

Stominutové pásmo se odvíjí ve svižném tempu, jako by to byl spíše jeden ucelený film, který oživuje zasuté vzpomínky na svět na přelomu 19. a 20. století. Hledání a znovuobjevování ztraceného času doprovází subtilní hudba současníka bratří Lumièrových, skladatele Gabriela Faurého, a především zasvěcená slova Thierryho Frémauxe.

Komentář je plný trefných a vtipných postřehů, které dění na plátně dávají do dobových souvislostí. Jeho glosy si všímají i detailů, které by mnohým divákům mohly uniknout. Frémaux občas dokonce domýšlí "dialogy", které mohly před kamerou zaznít. Jiné obrazy naopak nechává, aby mluvily samy za sebe.

Kovář v bílé košili a kravatě

Nová kolekce filmů je rozdělena do několika tematických bloků. Představuje především filmy, které zůstávaly po dlouhá desetiletí zastíněny nejslavnějšími tituly, jakým je i Příjezd vlaku do stanice La Ciotat. Dokument proto upozorní také na jeho další, méně známé variace.

Mezi filmy najdeme realistické momentky, které zachytily pracující i bavící se Francii, cestopisné reportáže či inscenované minigrotesky. Bratři Lumièrové zaznamenávali každodenní život v ulicích měst, na venkově nebo na pobřeží moře, opakovaně natáčeli svoji rodinu a především děti - vlastní i cizí. Snímali vojenské manévry, ale třeba i kousky komediantů nebo artistů.

Lidé, kteří se v těchto filmech objevují, o přítomnosti kinoaparátu většinou věděli a často se do něj dívali, jako by se chtěli ujistit, zda je diváci opravdu sledují. Mnohdy byli instruováni, co mají během svých "padesáti vteřin slávy" dělat. Muži i ženy se proto předváděli, přehrávali a přehnaně gestikulovali. Že účinkování ve filmu ale jiní považovali za velkou čest, dokládá například kovář, který si na prezentaci svého řemesla vzal bílou košili a kravatu.

Vybrané filmy dokazují, že rozhodně nevznikaly tak, že by někdo někam náhodně zapíchl stativ kinematografu. Z většiny filmů je znát, že mají promyšlenou obrazovou kompozici. Kameramani se postupem času nespokojili pouze se statickým obrazem a své přístroje připevňovali třeba na palubu zaoceánské lodi, na střechu vlaku nebo do kabiny tramvaje. V oblibě měli také panoramatické jízdy podél přístavů a pobřeží.

Česká stopa ve francouzském katalogu

Některé filmy jako by předznamenávaly budoucnost kinematografie. Bratři Lumièrové nenatočili jen první filmový gag (Pokropený kropič), ale také první remake nebo první "making-of". Snímek o práci ženevských pradlen obsahuje - byť patrně nevědomky - dokonce i první reklamu respektive "product placement", v tomto případě propagující konkrétní značku mýdla.

Raritním svědectvím o tvůrčích ambicích Louise Lumièra jsou dva dříve neviděné filmy v unikátním formátu 75 mm, které plánoval promítat v roce 1900 na obrovské plátno během Světové výstavy v Paříži. Projekci filmů s tehdy nevídaně vysokým rozlišením ale z technických důvodů nebylo možné realizovat.

Lumièrové nenatáčeli jen v Paříži nebo Lyonu, ale od ledna roku 1896 začali své kameramany vysílat i do vzdálenějších koutů světa. Díky tomu domácí publikum spatřilo nejen evropská města jako Vídeň, Madrid nebo Benátky, ale i New York či Boston. Vidět mohli dokonce i záběry z exotických končin: z Alžíru, Saigonu nebo Japonska.

Jeden film je situován na pražskou Letenskou pláň, kde čtyři muži střídavě naskakují na neosedlaného bělouše. Nenatočili ho kameramani bratří Lumièrových, nýbrž jejich český souputník Jan Kříženecký v roce 1898. Ten své první filmy totiž nechával vyvolávat v jejich továrně v Lyonu. A právě sportovní reportáž Voltýžování jízdního odboru Sokola pražského je natolik zaujala, že ji od něho odkoupili a zařadili do svého katalogu.

Podle Thierryho Frémauxe nemá smysl vést spory o tom, kdo je zakladatelem filmu. "Všichni, kdo Lumièrovým předcházeli, jsou spoluvynálezci kinematografie," zdůrazňuje režisér a šibalsky dodává: "A to i šarlatáni, dobrodruzi, proroci a blázni." Jeho magický, radostný a občas také melancholický dokument dokládá, že bratři Lumièrové nebyli pouze vynálezci kinematografu, ale i první skuteční filmoví tvůrci.