Stačí ji citovat a "nádherný idol z hnědé oceli, ironie a zlata", jak ji nazval francouzský básník Jean Cocteau, znovu ožívá v celé své nespoutanosti. "Narodila jsem se k tanci, jen k tomu. Žít, to je tančit," prohlásila ve dvaceti letech a tušila to jistě ještě mnohem dřív. Odmalička provokovala svou vzdorovitostí: "Nemám ráda, když mne nutí dělat to nebo ono. Dávala jsem vždycky přednost svobodě." Brala si v životě to, po čem toužila. Neplánovala, nekalkulovala a bezvýhradně věřila vlastním snům: "Žiji jen tak, nahodile. Neopakuji, nejsem stroj. A jsem si jista, že je náhoda krásnější než stroj."

Tančila, aby se zahřála

Freda Josephine McDonaldová se narodila v roce 1906 v Saint Louis, jižanském městě jazzu a mohutné řeky Mississippi, ale také rasové nesnášenlivosti. Jako dcera hispánského otce a senegalské matky nemohla pomýšlet na lepší způsob obživy než jako služka u bílé rodiny, kde musela začít vydělávat už v osmi letech. McDonaldovi byli velmi chudí a malá Josephine vyrůstala prakticky bez otce, jen s matkou, babičkou, bratrem a dvěma sestrami. Když se jí později ptali, proč se stala tanečnicí, odpověděla: "Protože jsem se narodila v chladném městě, protože mi po celé dětství bylo moc zima. Tančila jsem, abych se zahřála."

Jako děvče školou povinné nebyla žádný svatoušek - prala se spolužačkami i s učitelkami a ustavičně odmlouvala. Vadil jí školní dril a poslušnost, kterou od ní vyžadovali. Protože se ale ráda učila, nakonec po několika přestupech základní školu dokončila. Už tehdy ji ale nejvíc ze všeho lákalo divadlo a hlavně tanec - nikoli však balet, ten považovala za nepřirozený druh pohybu. Doma ve sklepě organizovala malé divadélko pro kamarády, kde byl vstupným jeden špendlík a který kvůli svíčkám sloužícím k osvětlení nakonec vyhořel. Od devíti let pak po práci začala vystupovat jako dětská zpěvačka a tanečnice. K prvním tanečním kreacím ji prý svou vláčností pohybů inspirovaly hadrové panenky a také zvířata, která milovala, a našla-li nějaké opuštěné, přivedla ho domů. V šestnácti letech si pak nechala ostříhat vlasy a rozhodla se odejít z domova.

Obličej není stvořen k tomu, aby spal

Pružná dívka se silnou kostrou vystupuje s malou divadelní skupinou ve Filadelfii a vydělává 10 dolarů týdně, které ale od zaměstnavatele často ani nevidí. Má hlad a vztek. V roce 1923 se už jako Bakerová (příjmení svého druhého manžela si ponechala až do konce života) rozhodne odjet do New Yorku. Chce si splnit svůj sen - tančit na jevišti velkého hudebního divadla. Ředitele broadwayské music hall ovšem musí nejprve doslova přemluvit, aby ji zařadil alespoň do druhého sboru. Ostatní tanečnice se jí smějí, že tančí jako opice, ale ona jen s úsměvem odpovídá: "Tančím a budu tak tančit. A později budu já dávat práci vám." Postupně si svým originálním tanečním stylem, při němž vyhazuje ruce i nohy nad hlavu a šilhá do rytmu, získává diváky i pozornost tisku. "Mám vyhráno," pomyslí si tehdy. A svým způsobem to tak skutečně je, protože na Broadwayi se stává sólovou tanečnicí. Pro Ameriku ale vždycky zůstane jen "energií nabitou tancující černoškou", zatímco Evropa, a zejména Paříž, jí padne k nohám bez výhrad.

Do metropole nad Seinou se vydává lodí v září roku 1925. "Když zmizela Socha Svobody za vodní hladinou, byla jsem svobodna. Na shledanou, holčičko s fialovýma rukama," loučí se v duchu se svou minulostí. "Paříž mě přijala k sobě od prvního večera. Oslavovala mě, zahrnovala - a doufám, že také milovala," tvrdí Bakerová ve svých pamětech. Devatenáctiletá dívka vstoupila na francouzskou půdu v kostkované sukni s kšandami, neuměla francouzsky a udivilo ji, jak jsou pařížské domy malé a podpatky místních žen vysoké. To jí ale nezabránilo v tom, aby hned při prvním vystoupení v černošské revue Black Birds, kde tančila svůj typický charleston, nevyrazila všem dech.

Její sláva rostla a zanedlouho se stala hvězdou pařížských podniků, jako byly Folies-Bergere, Casino de Paris a později i vlastního nočního klubu Chez Josephine. Postupně dobývá Evropu, pro kterou se stává ztělesněním hot-jazzu. Víří po jevištích v divokém rytmu jen spoře oděná a její barbarský tanec některé pobuřuje, jiné fascinuje. "Dělá grimasy a karikatury, šilhá, nadýmá tváře, vykloubuje si údy…a nakonec odchází po čtyřech… Je hrozná, je rozkošná," píší recenzenti v roce 1925. Někteří diváci jdou na její vystoupení i šestkrát, jiní odcházejí bouchajíce dveřmi a křičíce cosi o skandálu, triumfu oplzlosti a návratu k mravům primitivního věku. Své šilhání a úšklebky při tanci komentuje Černá perla stručně: "Obličej není stvořen k tomu, aby spal."

Hvězdná diva i tajná agentka

Pro studio Odéon natočila Josephine hned v prosinci 1926 své první gramofonové nahrávky a do roku 1939 jich stihla nazpívat víc než stovku. Inspirovala dokonce k novým módním trendům, jako byly vlasy nagelované vaječným bílkem a snědá pleť - Jean Patou tehdy přišel poprvé na trh s olejem na opalování. Ona sama ale tvrdila, že nejlepší toaletní voda je voda dešťová a nejlepší oční krém je spánek. Stala se hvězdou se vším, co k tomu patří. Její kariéra byla na vrcholu - vlastnila letadlo, několik automobilů, domů i vil (jednu se zebřím pruhováním jí dokonce navrhl slavný český architekt Adolf Loos, ovšem k realizaci nakonec nedošlo).

Už v roce 1927 si zahrála v němém filmu Svůdná Paříž, později zpívala a tančila na scéně vídeňského divadla Johanna Strausse, v Budapešti, Bukurešti, Gdaňsku, Kodani i v Německu. Vystoupila také na scéně pražské Lucerny. Filmový podnikatel Miloš Havel prý kvůli ní nechal při jejím druhém pražském turné v roce 1932 zřídit zvláštní vchod do své pracovny, aby mohla nepozorovaně vejít a odejít.

Vždy se ale ráda vracela domů do Paříže, kde také roku 1937 přijala francouzské státní občanství. Svůj silný vztah k Francii jasně dokázala v době druhé světové války, kdy se stala aktivní špionkou. Francouzská výzvědná služba využila její kontakty i schopnosti, díky kterým odhalila některé nacistické agenty. Pracovala také pro Červený kříž a angažovala se v odboji. Při svých vystoupeních a následných večírcích v severní Africe, Portugalsku a Španělsku se dozvěděla mnoho cenných informací, což se jí při pobytu v Casablance stalo téměř osudným, neboť se ji tam nepřátelští agenti pokusili otrávit. Josephine poté strávila víc než rok a půl v nemocnici. Za její aktivity během války jí později byl udělen francouzský Řád čestné legie.

Pět manželství, 12 adoptivních dětí a dluhy 

Od roku 1950 pak Josephine Bakerová pobývala na svém zámečku Les Milandes v jižní Francii a angažovala se v hnutí proti rasové diskriminaci. I když byla za svůj život pětkrát vdaná, mimo jiné například za francouzského obchodníka Jeana Liona nebo za hudebníka Jo Bouillona, zůstávala bezdětná. Nenaplněný mateřský pud a její vrozený altruismus ji dovedly k myšlence založit takzvanou "vesničku bratrství". Postupně se ujala výchovy dětí dvanácti různých náboženství a ras. Adoptovala sirotka z korejské války, Kolumbijce, Žida, Japonce, dva Alžířany, Kabyla, dítě z Pobřeží Slonoviny, Roma nalezeného o Vánocích v odpadkovém koši, Fina, Američana a Francouzku.

Aby se mohla plně věnovat svým svěřencům, rozloučila se na čas s uměleckou kariérou. Později se ale dostala do finančních potíží, prodělala dva infarkty a dluhy ji donutily vzdát se svého sídla. Přesídlila pak do vily u Monaka, kterou pro ni nechal postavit monacký kníže Rainier, a začala znovu vystupovat. Ještě po šedesátce absolvovala několik koncertů, například v newyorské Carnegie Hall či v Berlíně, ale na zaplacení stovek tisíc dolarů, které dlužila, to nestačilo.

Její velké pracovní nasazení pak vyústilo v lehkou mrtvici, po které si obtížně pamatovala texty svých písní. Nicméně v dubnu roku 1975 se slavná tanečnice ještě s úspěchem objevila v show uspořádané k padesátému výročí jejího příjezdu do Paříže. Netušila, že je to její velkolepé sbohem. O čtyři dny později ji její přítelkyně našla v pařížském bytě nehybně ležící na posteli, s novinami a recenzemi poházenými okolo. Mrtvice byla tentokrát silnější než Josephine.