Peter Klavik patřil ke špičkám amerického letectva. Během mnohaleté kariéry vozil americké nejvyšší státníky včetně Hillary Clintonové a Ala Gora, přistával na rozbombardovaných letištích v Iráku, Afganistánu a Džibutsku, vedl také instruktorský výcvik mladých pilotů. V otevřeném rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví nejen o vojenských misích a leteckém výcviku, ale i o síle rodinného odkazu, vedení lidí a přátelství mezi letci.

Ovlivnil vás nějak váš dědeček, generál Antonín Hasal, v rozhodování o vstupu do armády?

Určitě měl na mě vliv, ale nebyl hlavním důvodem. Moje motivace sahá až do dětství. V červenci 1969 jsem jako šestiletý kluk sledoval přistání Neila Armstronga a Buzze Aldrina na Měsíci. Pamatuju si, že mi rodiče výjimečně dovolili zůstat vzhůru. A já si řekl: "Tohle chci taky." Od té chvíle jsem si začal zjišťovat, jak se Armstrong stal astronautem - vystudoval inženýrství, byl zkušební pilot. To mě nasměrovalo.

Dědečka jsem nikdy nepotkal, ale v pozdějších letech mě jeho odkaz skrz moji matku začal pozvolna formovat. Máme to v genech celá rodina.

Jak vypadala vaše cesta k povolání armádního pilota?

Můj bratranec šel na vojenskou akademii Virginia Military Institute. Byl o pět let starší, měl blíž k dědečkovi, kterého jsem já osobně nikdy nepoznal. Ale jeho volba mě inspirovala - šel jsem na vojenskou akademii už na střední škole. Nechtěl jsem pak znovu absolvovat základní výcvik, takže jsem nastoupil na University of Maryland a přes program ROTC (důstojnický výcvik záložních jednotek) se dostal do letectva. Měl jsem jasný cíl: stát se vojenským pilotem. Prošel jsem náročnými testy, získal pilotní pozici a zahájil dlouhou kariéru v americkém letectvu.

Některé vaše děti se vydaly na vojenskou dráhu také. Proč myslíte, že tolik členů vaší rodiny šlo právě tímto směrem?

Je to souhra genetiky, výchovy a hodnot. Můj syn Fletcher slouží u letectva a dnes je řídícím letového provozu. Moje dcera Danny šla do armády, protože věděla, že její prapradědeček, dědeček a otec sloužili. A její dvojče je dnes už pět let u letectva. Můj zeť je též vojenský pilot. A já mám šest vnuků; určitě některý z nich bude pokračovat. Je to zkrátka čtyřgenerační příběh služby vlasti… 

Co vás naučil pilotní výcvik?

Že je extrémně náročný. Od začátku vám říkají, že jste především důstojník, teprve až pak pilot. Musíte zvládnout létání za všech podmínek: samostatně, ve formaci, v noci, za deště, v nízkých výškách. Když jsem začínal, bylo nás 62. Dokončila to jen hrstka. Nejde jen o létání. Učíte se řídit lidi, rozhodovat se pod tlakem, komunikaci a přežití v nepřátelském prostředí.

Co bylo nejtěžší?

Neustále se konzistentně zlepšovat. Každý den vás testují, posuzují, sledují. Nestačí jeden dobrý let, musíte podávat nadstandardní výkony dlouhodobě. A hlavně - musíte být týmový hráč. V armádě neexistuje ego. Buď spolu fungujete, nebo nikdo z vás nepřežije. 

Pokud vypadnete z výcviku, můžete být přeřazeni na jinou funkci, například na dopravní letadla, drony nebo dokonce pozemní velení. Ovšem sen stát se pilotem bojových letounů je ztracen. Proto je ten tlak tak obrovský.

Vaše kariéra je opravdu bohatá. Kde jste sloužil nejdéle?

Dvacet let jsem byl v aktivní službě amerického letectva. Byl jsem kariérní důstojník a pilot. Létal jsem mimo jiné s letounem C-130 Hercules do bojových zón - Iráku, Afghánistánu a Džibutska. Měl jsem přes sto bojových letů.

Pamatujete si na nejkritičtější moment své kariéry?

Paradoxně nešlo o bojovou misi. Jednou se nám s žákem během manévru dostalo letadlo do neřízeného pádu. Padali jsme z výšky přes 8000 metrů a měli jsme jen chvíli na to situaci zvládnout. Zachoval jsem klid, převzal řízení a podařilo se. 

Přestal jsem ale věřit, že zkušenost je vše. Pochopil jsem, že i dobrý pilot může udělat chybu. Důležité je vědět, kdy zasáhnout. A také jsem začal klást větší důraz na prevenci - důkladnou přípravu, checklisty, simulace krizí… Naučil jsem se pokoře.

Létal jste do bojových zón s těžkým transportním letadlem. Co bylo nejtěžší?

Že po vás střílejí a vy nemůžete střílet zpátky. Létáte nízko, těžce naložení, do míst, kde se situace mění každou minutou. Jednou jsme třeba přistávali v Bagdádu, na letišti, jehož ranvej byla rozbombardovaná. Museli jsme přistát na obyčejné silnici. O týden později už byla dráha opravená. Ale takové improvizace byly běžné.

Jak se podle vás lišily jednotlivé bojové zóny?

Každá zóna je jiná. Irák byl chaos, zvlášť v počátečních fázích konfliktu. Přistávali jsme v Bagdádu a tam nefungovalo téměř nic. Afghánistán byl o výšce a obtížné topografii - horách, úzkých údolích. Afrika, hlavně oblast Džibutska, byla logisticky náročná, ale méně nebezpečná. Vždy jste však čelil nejistotě.

Mluvil jste o misi, kdy jste kvůli chybě zapomněli zapnout radiokomunikaci. Měl jste tehdy pocit, že jste blízko skutečného nebezpečí?

Určitě. Měli jsme vypnutý identifikační signál a nebyli jsme vidět na radaru. V jednu chvíli se vedle nás objevil stíhací letoun F-15, jen pár metrů od nás, pilot gestikuloval: "Neslyšíme vás". V tu chvíli se vám rozbuší srdce, protože víte, že by mohl dostat rozkaz vás sestřelit. Stačilo zapnout jeden spínač. Důkaz, že i malá chyba může znamenat obrovské riziko.

Jak reaguje psychika pilota při přistání v nebezpečném prostředí?

Řekl bych, že se vypíná běžné vnímání. Mozek jede na plné obrátky, ale zároveň se dostáváte do zvláštního klidu, protože víte, co máte dělat. Ale ano, uvnitř vás ten strach někde je. Nejde o paniku, ale o hluboké vědomí odpovědnosti.

Byl jste velitelem 86 důstojníků. Co je na velení nejtěžší?

Říci někomu, že svou práci nedělá dobře. Ale ještě větší výzva je pomoci mu se zlepšit. Musíte znát lidi, které vedete. Vědět, kdy mají osobní potíže, kdy potřebují pauzu. A pak jim věřit.

Pilotoval jste vládní speciály. Koho jste přepravoval?

Létal jsem s viceprezidenty USA, s Hillary Clintonovou nebo Alem Gorem a s dalšími čelnými představiteli. Při každém letu čekala kolona vozů, ostraha, protokol. Musíte být přesný, diskrétní a absolutně profesionální. Je to úplně jiný svět. Provoz pro tyto lety se řídí podle protokolů Bílého domu, každý detail se několikrát ověřuje…

Co bylo nejtěžší při těchto VIP letech?

Čas. Často někdo přijde pozdě, ale očekává, že přistanete přesně. Nemůžete zkrátit trasu, musíte být efektivní. A přistání musí být hladké, když vás natáčejí kamery a z letadla vystupuje viceprezident USA. Let musí být hladký, tichý, bez výkyvů. A hlavně - bezpečný. Máte na palubě osobnosti s obrovskou zodpovědností. A často i s náročným rozvrhem. Musíte být připraven přistát dřív nebo letět jinudy. Flexibilita je klíčová. A hlavně - na druhé straně čekají obdobně vytížení lidé, ta zodpovědnost je obrovská. 

Jak se během vaší kariéry změnily technologie?

Neskutečně. Létal jsem na letadle z roku 1962, které kdysi sloužilo prezidentu Kennedymu. Dnes má soukromý pilot v malé Cessně víc technologií, než měl tehdy pilot stíhačky ve svém speciálu. GPS, satelity, iPady jsou obrovským skokem kupředu. My jsme museli měnit papírové mapy každé dva týdny. Teď stisknete tlačítko na iPadu, a máte všechny dostupné informace, které potřebujete.

Co to znamená pro bezpečnost?

Méně stresu, ale větší zodpovědnost. Technologie vám pomáhá, ale zároveň vyžaduje důkladné pochopení. Pokud selže, musíte být připraven přejít na "staré" metody. Učím to i své žáky, aby nečekali, že je zachrání systém. Říkám jim: "Zodpovědní jste vy!"

Po odchodu z armády jste odešel do civilního sektoru. Jaký byl přechod?

Přirozený. Létání zůstalo stejné, jen pasažéři byli jiní - šéfové firem, delegace, obchodní týmy. Ale přístup jsem měl stále stejný: bezpečnost, profesionalita a respekt. A začal jsem také školit. Učím mladé vojenské piloty nejen létat, ale i přemýšlet jako důstojníci. Mít odpovědnost, hodnoty…

Jak vás armáda připravila na civilní kariéru?

Dokonale. Po odchodu z USAF jsem létal pro SAS Institute a později se stal kapitánem soukromého letadla. Všechno, co jsem se naučil o bezpečnosti, odpovědnosti a disciplíně, využívám i dnes.

Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří chtějí následovat vaši cestu?

Stanovte si vysoký cíl a jděte za ním. Nedovolte, aby vás někdo odradil. Pracujte tvrdě a buďte nejlepší, jak můžete. Když to uděláte, nemusíte ničeho litovat.

Mluvil jste i o přátelstvích, která se během služby vytvoří. Přetrvávají?

Rozhodně ano. Když spolu sloužíte, ztrácíte svátky, rodinu, procházíte krizemi, vznikne vážné pouto. A když se po letech potkáte, navážete, jako byste se nikdy neodloučili. V armádě nejde jen o kolegy, ale o bandu bratrů a sester. Když letíte do války, nechráníte "Ameriku" - chráníte člověka vedle sebe. S mnoha z nich jsme v kontaktu dodnes. Každý veteránský den si posíláme zprávy, voláme si. Ta pouta jsou na celý život.

Co jste si z armády odnesl do života nejvíc?

Odpovědnost. Přípravu. A schopnost přemýšlet dopředu. V armádě vás učí myslet na nejhorší možný scénář. A když se na něj připravíte, málo co vás překvapí. To platí ve vzduchu i v životě na zemi.