Vystudoval tělesnou výchovu a biologii na pražské FTVS UK. Od té doby se věnuje pohybové výchově mládeže. V Příbrami před léty propojil školu s fotbalovou akademií tak dobře, že vychovala generace sportovních nadšenců i reprezentanty. Byl u vzniku projektu Trenéři ve škole, který se pokouší rozhýbat tělocviky na prvním stupni základních škol. Do toho se stará o nejmenší fotbalisty Dukly Praha a metodiku přípravy jejích mládežnických týmů.

Problematiku dětí a sportu má Antonín Barák před očima každý den.

V čem je podle vás největší problém?

Malé děti jsou v podstatě nastavené stejně, jako byly před čtyřiceti lety. Chtějí si pohybem hrát. To je pro ně přirozené. Ale podstatně se změnilo prostředí. Dnešní děti dostávají mnohem méně možností k pohybu, především v přirozeném prostředí, ve kterém nejsou organizované a můžou si jenom hrát, třeba na slepou bábu nebo na schovávanou. Jakékoli pohybové hry se dnes z jejich života vytrácejí. Už od předškolního věku naopak strhávají jejich pozornost herní konzole a chytré telefony. Dospělá populace, bohužel zejména u nás, na to dodnes systémově nezareagovala.

Jak to myslíte?

Dětem neumíme systémově nastavit dostatečný objem času, aby si mohly spontánně každý den spolu v pohybu hrát. Tohle je zjednodušeně celý problém, i když on je samozřejmě velmi složitý a těžký.

Kde je jeho jádro?

Společnost si vymezila jiné hodnoty. Dospělá populace prahne po majetku a neuvědomuje si, že děti tohle nezajímá. Ty si chtějí hrát. Není moc dospělých, kteří to chápou. Bohužel to nechápou lidi, kteří jsou za to odpovědní. Nedochází jim, že mladá generace se výrazně mění a není na tom dobře fyzicky ani psychicky, především z hlediska odolnosti, kterou právě pravidelným denním pohybem vytváříme.

Jak vrátit dětem prostor a radost ze hry?

Když se podíváme do některých států v Evropě, do Beneluxu, Skandinávie, ale teď už i do Rakouska, Maďarska, Polska a dalších zemí, najdeme odpověď. Třeba Dánové mají ve státní vizi zakotvené, že do roku 2035 chtějí být nejsportovnějším národem na zeměkouli. A nastavily k tomu podmínky, což platí i o dalších státech.

To konkrétně znamená?

Tyhle země zavedly sportovní programy, které jsou od tří let a financuje je stát. V Beneluxu se jmenují multimove. V rámci těchto programů mají rodiče možnost umísťovat děti do zařízení, kde se o jejich pohybový rozvoj starají kvalifikovaní trenéři, zejména na gymnastiku. Maminky sem mohou každý den vodit své tří, čtyřleté děti, aby mohly cvičit s partou vrstevníků. Pro děti je to výborná pohybová průprava se základními prvky gymnastiky a řadou her. Druhým bonusem je, že se přirozeně socializují, učí se komunikovat a spolupracovat.

Do prvních tříd pak jdou úplně jinak připravené než děti u nás. A jejich vývoj na základních a středních školách podobným způsobem pokračuje. Tyhle státy nemají výrazně větší počet hodin tělesné výchovy, než máme u nás, napočítáme třeba jen o hodinu tělocviku navíc, ale navrch mají další předměty pohybových aktivit, kde si žáci hrají a jsou v pohybu. Když se to sečte, zjistíme, že děti se v tomto systému denně minimálně dvě hodiny hýbou ještě předtím, než se odpoledne rozprchnou do sportovních kroužků nebo klubů. Ale i děti, které závodně nesportují, mají zajištěné dvě hodiny pohybu denně.

Kdežto v Česku už se většina mládeže nehýbe ani hodinu denně.

Výsledek průzkumu Národní sportovní agentury z loňského roku říká, že mládeže a dětí sportuje zhruba o osm procent méně než před pětadvaceti, třiceti lety. Přibývá nám dětí s obezitou, což predikuje diabetes druhého typu, kardiovaskulární problémy a jiné zdravotní potíže. Když dítě začne být obézní už na prvním stupni základní školy, bohužel si to dost často ponese celoživotně.

Jak z toho ven?

Cesta vede jedině přes velké systémové změny. Premiér a ministři vlády musejí jednoznačně konat. Nejenom kývat hlavou nad alarmujícími údaji a říkat: To není dobré. Chce to propojit vládu, ministerstva školství, zdravotnictví, vnitra, zdravotní pojišťovny, Národní sportovní agenturu, Českou unii sportu, Český olympijský výbor a všechny silné sportovní organizace. Všechny tyto organizace by měly společně bouchnout do stolu a říct: Pozor, pokud to necháme takhle dalších deset let, dočkáme se toho, že česká populace nebude schopná nejen obrany státu, ale ani pravidelné kvalitní práce. A stát ani možná nebude mít na léčbu velkého procenta zdevastovaných mladých lidí.

Začít se musí od nejmenších. Čím je opět zapálit pro sport?

Lidi, kteří jdou s malými dětmi pracovat, by měli být schopní se jim přiblížit. Přiblížit se jim komunikačními dovednostmi, tím, že se sníží na jejich úroveň. To vůbec není žádná ostuda, naopak! Malé děti během několika málo vteřin pochopí, když někdo z dospělých obříků k nim sestoupí a najednou s nimi napůl žvatlá, ukazuje jim nové hry a sám je s nimi hraje. Leze s nimi po čtyřech, šplhá nebo válí sudy. Druhou věcí je, že tenhle dospělák by měl myslet na to, že u dětí nám nejde o aktuální výkon. Samozřejmě by je měl učit motorickým dovednostem, ale měl by to dělat na základě takzvané individuální optimální výzvy.

Co si pod tím představit?

Každé dítě vychází z jiného prostředí a je na tom pohybově jinak. Dospělý člověk by to měl vnímat a nastavovat určité levely, které si pak děti samy vybírají a můžou si na nich postupně ověřovat svoje schopnosti a dovednosti. V rámci vlastních výzev si samy nastavují postupně vyšší a vyšší ambice v tom, co zvládnou. Když pětadvaceti dětem nastavím stejné podmínky a chci po nich stejnou výkonnost, nemá to dlouhého trvání, protože spousta dětí zjistí, že meta je pro ně v dané chvíli nedostižitelná a demotivuje je to.

Ale když si dítě volí úroveň levelů samo a postupně jde výš a výš, baví ho to. No a my, dospěláci, můžeme během toho krásně pozorovat, které z dětí má tendenci se nadhodnocovat nebo naopak se podceňovat. Ale protože mají samostatnou volbu, brzy je to navede do reálného stavu, kde se právě nachází.

Mohl byste dát pro lepší představu jeden příklad z praxe?

V Dukle trénujeme šestileté děti a jedno z mnoha stanovišť, které jsme nedávno měli na tréninku, byla následující psychomotorická aktivita. Děti byly venku na umělé trávě vyzuté na boso, bez bot a ponožek a měly chodidly a prsty sbírat zátky od pet lahví, které na určitou vzdálenost, buď v běhu nebo ve skocích přenášely. Víčka pokládaly chodidlem do jogurtových kelímků. V rámci laterality, musely střídat nohy. Počet víček a vzdálenost, kterou s víčky musely urazit, si stanovovaly samy. Někdo si zpočátku dá vzdálenost jen metr, jiný deset. Někdo si vezme pět víček, jiný dvě. A vy to pozorujete. Po víčkách musely takhle nosit houbičky na mytí nádobí, což bylo pro ně trošičku těžší, neboť sevření houbičky musí být větší. Tím děti posilují příčnou i podélnou klenbu chodidla, kterou mají v dnešní době oslabenou. Samy si v duchu optimální výzvy určují levely a hrají si. Tím to ale nekončilo.

Povídejte.

Třetí fází bylo, že vytvořili dvojice. První měl pásku přes oči, druhý ho nejdřív slovně naváděl, říkal mu, kde víčka nebo houbičky jsou, aby si je on poslepu hmatově našel a uchopil je. První ho potom slovně naváděl, aby trefil k jogurtovému kelímku, do kterého musel druhý poslepu předmět vložit. A na závěr děti na sebe ve dvojicích nesměly mluvit, ale mohly se navádět jen s pomocí doteku. Takže si domluvily signály. Když první ťukal druhému na pravé rameno, ten šel doprava a naopak. Když mu ťuknul mezi lopatky, šel rovně, když na hlavu, zastavil se. Takhle přirozeně učíte děti spolupracovat, budovat si důvěru mezi sebou, verbálně i neverbálně komunikovat, přemýšlet a určovat si samostatně náročnost cvičení. Navíc je s tím spojený silný emoční zážitek, který u nich vytváří pevné pouto k pohybu. Nechme je prostě přirozeně si hrát.