O čem bude její další kniha a může se ještě vůbec seznamovat na Tinderu, když o něm napsala několik knih? Lze druhého naučit, jak být vtipný? A jak si udržet vlastní duši v kondici? Lucii jsme vyzpovídali pár dnů před jejím vystoupením na kulturním festivalu Mezi ploty, který se věnuje zvýšení veřejného povědomí o duševním zdraví.

Na čem teď momentálně pracujete? Píšete zase další knihu? 

Zase, zase budu obtěžovat nebohé čtenářstvo svou literaturou. Píšu v pořadí už šestou knihu, která vyjde na podzim. To je takový můj čas, já vydávám knihy na podzim. Bude se jmenovat Historky all inclusive a je to opět komediální žánr. Půjde o veselé historky ze života. Tentokrát se týkají tématu cestování. Nejsou vyloženě o vztazích, ale o vztazích a láskách na cestách. Moje vztahy a lásky se s cestami totiž dost proplétaly. Dala jsem té knize mentální podtitul: O cestách, a nejen těch životních.

A co z vašich cestovatelských zkušeností vyplynulo? Je lepší cestovat sám, nebo s někým? 

Já cestuju ráda sama, cestovat je skvělý. A jsem docela střelec, takže jsem se třeba vydala na dlouhou cestu do Indonésie za Komodskými draky s mužem, kterého jsem sotva znala. Protože když vám muž, který je krásný a úžasný a dokonalý, řekne, já bych chtěl jet do Indonésie, tak vy samozřejmě řeknete, já bych taky chtěla jet do Indonésie. Skvělej nápad, pojedem do pralesa! O tomhle třeba píšu v té knize. Nebo o svých cestách do Santiaga de Compostela. Já šla tu pouť pětkrát. A i když o svatojakubské cestě píše dost lidí, tak já se na to snažím jít vtipně. Dozvíte se třeba, jak se jde 250 kilometrů v jednom zátahu v momentě, kdy se vám první den udělá zánět šlachy.

A co téma cestování s dítětem? Objeví se v knize? 

I to jsem tam již zahrnula. Cestovat s dítětem v letadle má jednu takovou specifikaci: všichni vás nenávidí. V momentě, kdy vlezete do letištní haly, tak se všichni modlí, aby neletěli s vámi. Je to jízda. Takže ta kniha není cestopis, ale dívá se na téma cestování ve vztahu, sólo, s dítětem, a pozor: cestování s vlastní matkou. Je to komediální i dojemný. Oproti ostatním knihám tahle bude citlivější a trochu méně sarkastická a cynická

Nepřichází tohle s mateřstvím? Že se více objevují emoce, které se dřív tolik neozývaly? 

Vůči některým tématům určitě emotivnější jsem, ale plošně asi ne. Když se koukám na nějaké svoje současné stand-upy, tak jsou pořád dost ostré. Mě třeba až překvapuje, jak moc se mi to mateřství plete do tvorby. Teď nemyslím úplně tvorbu literární, ale třeba u mých stand-upů, které jsou víc postaveny na každodenních postřezích. Jak žiju tu každodennost s dítětem, tak se mi to tam propisuje možná i víc, než bych chtěla. Někdy se musím trošku krotit, abych nebyla monotematická.

V zahraničí jsou stand-upistky, které umí i tahle témata uchopit extrémně vtipně, třeba Ali Wong. Což obdivuji, protože občas člověku není do smíchu. Jak to vlastně děláte, že se vám daří hledat humor napříč tématy - vztahy, mateřství, cestování…? 

Já myslím, že to je hodně ve mně. Nechci zabíhat do hlubokých lidských příběhů, ale měla jsem docela náročné dětství - prodělala jsem vážný úraz a poměrně dost času strávila upoutaná na lůžko nebo o berlích. V tomhle byla moje dětská léta nestandardní. Ne neradostná, ale nestandardní. Sice jsem vyrůstala na vesnici, ale místo poletování venku jsem byla hodně sama a v nemocnici. Tohle mi asi posunulo práh fňukání. Mám ráda humor ve spojitosti s těžšími tématy. A to se právě váže i k mojí účasti na festivalu Mezi ploty. Ve svých stand-upech mluvím i o duševním zdraví. Například o úzkostné poruše, která mě před pár lety sejmula a hodně mi zasáhla do života. Doteď se s tím v menší míře potýkám. Tohle je téma, které se možná do komedie na první pohled taky nehodí, ale já si myslím, že humor je takový cukřík, který se má dávat na ty těžké pilule, abyste je ve veřejném prostoru udělali přijatelnějšími. Mluvím i o antidepresivech, a doufám, že tím tahle vážná témata pomáhám ve veřejné debatě normalizovat.

Sama říkáte, že "jediná psychická porucha, kterou se dá živit, je stand-up". Chystáte se téma psychického zdraví reflektovat i na Plotech? 

Tematicky ho zmíním, ale ze svého pohledu. Jsem daleka toho, abych si dělala legraci z tématu jako takového, takže ho filtruju přes sebe. Na tu akci to patří. Já si ale tohle téma dovolím i na firemní akci. Pro představu jedna historka ze stand-upu: Brala jsem antidepresiva a brala jsem je tak dlouho, až se mi to začalo zdát normální. Nikdy jsem se za to nestyděla, nikdy jsem to netajila. A jednou jsem spala s mužem, prostě se zadařilo, a týpek se mě během toho zeptá: Bereš prášky? A já říkám: Jo. Poté mi došlo, že nemyslel antidepresiva…

Jak vy sama bojujete s vnitřními démony? 

Aktuálně tak, že chodím už osmým rokem na terapii. Mám terapeutku, což by za mě mělo být standardem duševní hygieny. Stejně jako se chodí do fitka. Mě se často lidi ptají: Ježíšikriste, osm let? A kdy tam chodit přestaneš, kdy budeš vyléčená? No jo, ale když chodíte do fitka, abyste byli fit, tak se vás nikdo neptá, kdy už teda přestanete. Jenže když chodit přestaneš, přestane to fungovat. Pro mě je čas strávený s psychoterapeutkou vzácný a je těžké si ho v rámci přeplněného diáře uhájit, ale když tam víc týdnů nejsem, tak cítím přetlak, protože přijdu o bezpečný prostor, kde ty věci ventiluju. Člověk sportuje, aby tělo fungovalo a bylo v kondici, ale s hlavou je to pro mě to samé. Terapie je wellness pro mysl.

Je pro vás i tvorba jistou formou terapie? 

To já moc nedělám. V tvorbě potřebuju mít odstup a nadhled. Kdybych si tam vylévala srdíčko jako u terapeutky, tak by to už moc vtipné nebylo. Ono se někdy říká, že stand-up je terapie, ale není. Terapie je terapie. A kdyby chodilo víc lidí na terapie, tak by míň lidí MUSELO chodit na terapie. 

Vy jste mimo jiné lektorka humoru. Jde někoho naučit, aby dokázal být vtipný? 

Lze ho naučit psát řemeslně správné fóry. Na to jsou mechanismy. Třeba moment překvapení nebo triáda. Nebo hraní si s dvěma významy slov. Ne nutně se sexuálním podtextem, stačí třeba slovo koleje. Ráda dávám příklad vtipu mého kolegy Martina Filippiho: "Napsal jsem knížku o hubnutí. Prodává se dobře, protože je napsaná tučně." To je typický řemeslný vtip, který se můžete naučit.
Úplně nevím, jestli se dá naučit dělat stand-up. Jsou takové kurzy, ty já ale nedělám. Ani nevím, jestli lze někoho naučit vtipně vystupovat, reagovat v konverzaci. Ale vtipný copywriting, textování vtipu, to jsem přesvědčená, a mám tu zkušenost, že se naučit dá. Tenhle kurz jsme vyvinuly a vymyslely společně s kolegyní komičkou Kat Haškovou. 

A jak to vlastně teď máte s Tinderem, používáte ho ještě? Protože na rande už s vámi půjdou jen s vědomím, že o něm napíšete. 

Tinder v tuhle chvíli nemám, asi po stopadesátý jsem si ho smazala. Já teď aktivně nerandím, můj mentální prostor naplňuje dcera, práce, projekty, přátelé, rodina… A ten chlap není, a ani ho v současné chvíli cíleně nehledám. Ale je fakt, že vzhledem k tomu, že jsem napsala několik knih o randění, tak se mi randí blbě. Speciálně na těch seznamkách se mi často stává, že mě poznají. Trošku jsem se střelila do nohy. Mojí cílovou skupinou jsou teď muži, co neumí číst.

Seznamují se dnes lidi ještě vůbec mimo Tinder? 

Mně se asi nikdy nestalo, že by mě někdo oslovil na ulici. A asi by mě to hodně vyděsilo. S Jirkou Vejdělkem tohle zrovna řešíme v podcastu, který chystáme. Mně balení na ulici přijde až děsivé. Říct mi takhle někdo, Dáš mi číslo?, tak se bojím, že je to nějaký pickuper. Mně vlastně nepřijde nijak hrozné, že vás někdo osloví na Tinderu nebo nějaké sociální síti. Proč by to mělo být apriori horší, než když se k vám někdo dopotácí na diskotéce a řekne: "Čus, kočko, co to piješ?" Mně je prostor internetu vlastně sympatičtější, přestože seznamování tam má někdy esprit zoufalosti. Ono je hlavně asi jedno, jak se potkáte s někým, kdo je fajn a je vám s ním dobře. Takové setkání je zkrátka tak super, že to, jak k němu dojde - jestli v Paříži pod Eiffelovkou nebo někde na seznamce - je vlastně úplně jedno.

Mně přišlo ohledně Tinderu vždycky líto, že jeho využitím člověk přichází o zábavnou historku "jak se máma s tátou seznámili", kterou by jednou mohl vyprávět svým dětem. Ale vy jste možná důkazem, že ne. 

No, jestli se mě moje dítě někdy zeptá, tak řeknu: Holčičko, je tady osm knih, co si o tom můžeš přečíst…