Pro většinovou československou společnost tehdejší transport zůstával na okraji zájmu. Ačkoliv existovaly případy, kdy místní obyvatelé projevovali soucit či se snažili pomoci, obecně byla informovanost o osudu Romů malá. A po válce byla tragédie romského holokaustu dlouho opomíjena.

Loňským otevřením památníku romského holokaustu na místě koncentráku v Letech u Písku se uzavřely tři desítky let debat o povaze místa, které bývalo i vepřínem. Máme teď už odvahu znát i nepříjemnou minulost?

Zapomnění

Účast českých četníků a velitelů táborů na genocidě Romů během druhé světové války byla po celých čtyřicet let komunismu zapírána. Tabu prolomili po revoluci historik Ctibor Nečas a novinář Markus Pape, svoji roli sehráli i odvážní aktivisté z řad Romů a Sintů. Například Jan Hauer, Antonín Lagryn či Čeněk Růžička, vesměs synové letských vězňů.

"Příběh svého dědy znám vlastně z devadesáti devíti procent až z jeho pamětí, které vyšly knižně v roce 2016, o dědovi se doma totiž moc nemluvilo," vyprávěl pro Paměť národa Zdeněk, vnuk legendárního partyzána Josefa Serinka.

"Když jsme se na něj kdysi ptali, tak se hned odváděla řeč: 'Máš už úkoly? Umíš násobilku? Vyjmenovaná slova umíš?' a tak podobně. Prostě se vždycky odvedla řeč. My jsme věděli, že děda byl Rom, věděli jsme, že byl partyzán, ale už jsme nevěděli, jak známý nebo důležitý tehdy byl v odboji. Ani jsme nevěděli, že byl v táboře v Letech u Písku. To jsme se my, jeho vnoučata, dozvěděli až v dospělosti. Měl obavy, aby to pro nás nemělo nějaké následky…"

Josef Serinek z tábora v Letech uprchl a odešel na Vysočinu, kde vybudoval třicetičlenný partyzánský oddíl složený převážně z bývalých sovětských vojáků. Účastnil se například osvobozování Bystřice pod Pernštejnem. Své vzpomínky v šedesátých letech nadiktoval historikovi Janu Tesařovi. Před vlastní rodinou o všem ale mlčel. Mlčela tehdy celá společnost.

VIDEO: Útěk Josefa Serinka z tzv. cikánského tábora v Letech u Písku (Zdeněk Serinek)

Bez pardonu

Holokaust českých a moravských Romů je pochopitelně v prvé řadě zločinem nacistického režimu. Z českých zemí deportovali nacisté do zvláštního  tábora v Osvětimi-Březince okolo pěti a půl tisíce osob. Šlo o převážnou většinu tehdejší populace našich Romů a Sintů, a protože válku přežila necelá desetina z nich, je na místě hovořit o genocidě. Té ale často předcházel pobyt ve dvou protektorátních "cikánských táborech" v Hodoníně u Kunštátu a právě v Letech u Písku. A to už je náš příběh…

"Maminka v den toho soupisu, kdy si čeští policajti přišli pro naše Romy do Loukova, zrovna byla po žebrotě ve vedlejších vesnicích," vyprávěl Čeněk Růžička. "Vrátila se odpoledne a ve vesnici už nikdo nebyl. Šla za starostou a ten jí řekl: 'Bětko, je to špatný…' Naložil ji do auta a odvezl do Mladé Boleslavi, kde měl kamaráda primáře na infekčním oddělení, a myslel si, že ji tam schová. Na tom infekčním oddělení byla asi dva dny a někdo z vesnice prostě vyzradil, že ona je v nemocnici. Přijeli čeští policajti s nějakým nacistou, žádný pardon nebyl, naložili ji do osobáku a odvezli ji přímo do Letů. A tam se setkala s celou svou rodinou a všemi těmi Romáky, kteří v Loukově byli pozatýkáni a byli v soupisu."

Dne 10. července 1942 vydal velitel protektorátní policie nařízení "o soupisu Cikánů". Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na "cikánské sběrné tábory" a začaly hromadné deportace. Táborem v Letech prošlo podle záznamů 1294 registrovaných osob. Nešlo o tábor likvidační, přesto v něm zahynulo nejméně 335 lidí. Zacházení s lidmi zde totiž bylo otřesné.

Otřesné zacházení s lidmi

"V tom táboře byl svědkem, on osobně, jednoho umučení mladé dívčiny, která zabloudila někde v lese," dočetl se o svém dědovi Zdeněk Serinek. "Protože měla hlad a utrhla si pár borůvek, tak ji čeští četníci a někteří kápové utloukli k smrti. Děda sice byl v táboře jen asi šest týdnů, ale takových umučení tam zažil sedmnáct. Za šest týdnů sedmnáct."

"To mi říkal táta," vyprávěl o Letech Antonín Lagryn, "přes okno tam viděl svoji mámu, jak ležela na haldě mrtvol, a nemohl k ní jít. Pohřbívalo se tam prý vestoje. Vykopali šachtu a na nohy ty mrtvé stavěli. A když umřeli tátovi rodiče, tak zrovna dva tátovi bratranci dělali hrobníky. Táta se jednoho ptal: 'Snad jsi nepohřbil moji mámu takhle?' Uklidňoval ho: 'Ne, já jsem je položil narovno.' Tak mi to táta vykládal."

VIDEO: Pohřbívání mrtvých vězňů v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku

V moravském Hodoníně u Kunštátu nebyla situace o nic lepší, jak popisuje další syn přeživšího Rudolf Murka: "Táta popisoval, že když přišli do Hodonínka, jaké tam se děly hrozné věci. Lidi, kteří si nesli deky a přikrývky, nutili nastoupit po pěti v řadách. Rodiny to byly někdy velké, tak vznikal chaos. Když zrovna přišli, tak jednomu, co stál vedle a držel děcko na ruce, četník řekl, aby pustil peřiny do bláta, co bylo na zemi. Protože ty peřiny nechtěl do bláta pustit, tak ho chtěl praštit obuškem. On uhnul, četník zasáhl silně děcko a zabil mu to dítě na rukou. A to byla hned první uvítací scéna, když do Hodonínka přišli. A jinak všechno, co se kolem Hodonínka a Let dělo, bohužel páchali čeští policajti, čeští velitelé lágrů…"

Lety horší Osvětimi

Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do Osvětimi, konkrétně do části Auschwitz II - Birkenau, takzvaného rodinného tábora pro Romy. V noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté tábor zlikvidovali. Více než čtyři tisíce lidí, tedy přes polovinu českých a moravských Romů a Sintů, přes noc zavraždili. Na základě této události je připomínán 2. srpen jako Památný den romského holokaustu.

"Maminka putovala z Letů do Osvětimi, a protože byla ještě mladá a Němci pracovní síly vítali, tak to přežila," vyprávěl Čeněk Růžička. "Já jsem toho o Osvětimi hodně věděl ještě dřív, než jsem se dozvěděl o Letech. Podrobnosti z Osvětimi jsem znal, tak jsem se divil, že to prožívala hůř v Letech. Ona mi to vysvětlila: 'Žila jsem tam na malém prostoru, bylo na mě víc vidět a mordovali mě tam Češi.' "

Naše zločiny

Přeživší Romové si z druhé světové války odnášeli kolektivní trauma, které se zčásti přeneslo i na další generace. Popisuje to Rudolf Murka: "Ti lidé prožili neskutečné hrůzy. Strýc se třeba na konci války v Osvětimi dostal k Sonderkommandu, které spalovalo mrtvoly. Měl hrozné trauma z mrtvých. Muselo to být něco hrozného pro kluka, kterému bylo sedmnáct osmnáct roků. Myslím si, že proto byli ti lidé po válce tak hrozně tvrdí. Protože to, co zažili a viděli, na nich zanechalo duševní a psychické následky, které si nesli až do smrti."

"On byl tak tvrdý, jeho jste neviděli zaplakat. Byl jako ze žuly," vzpomínal na svého otce Jan Hauer. "Já svoje sourozence, jeho děti, mám doma na fotce. A moje dcera je mojí sestře strašně podobná, taky jsem jí dal jméno po ní. A nejmladšímu klukovi jsem dal jméno Viliam, protože jsem měl bratra, ten se taky jmenoval Vilík a taky tam zůstal… Když vám ukážu fotku mého syna a toho Viliho, tak řeknete, že to jsou dvojčata."

Celospolečenská debata o existenci a podobě památníku v Letech u Písku se vedla od devadesátých let minulého století. Zásadní obrat nastal v roce 2017, kdy vláda Bohuslava Sobotky vykoupila od soukromých majitelů vepřín, který na místě tábora dlouho stál. To umožnilo vybudování muzea, ale i kultivaci plochy okolo. Dnes jsou na ní vysázené mladé stromky, les poroste další dlouhá desetiletí. Má být symbolem toho, že ani vzájemného porozumění mezi Romy a Čechy nelze dosáhnout ze dne na den…

Jsme ale na dobré cestě. "Nebyl to jen zločin někoho jiného, byl to i zločin náš. Toto vyrovnávání, jakkoli je nepříjemné, je nutné," řekl ve svém projevu k oficiálnímu dokončení památníku v Letech předseda vlády Petr Fiala. Je to pravda.