Idomeneo je považován za Mozartovo "první operní mistrovské dílo" a mezník v jeho dosavadní tvorbě. Vznikl roku 1781 jako jeho první velká vážná opera na objednávku mnichovského dvora a bavorského kurfiřta, nadšeného mecenáše umění Karla Theodora, který dokonce sám vybral námět z klasické řecké mytologie. Až překvapivě přesně se ale strefil i do Mozartova nitra.

Libreto tematizuje dilema krétského panovníka Idomenea, který při plavbě z trójské války téměř zemře, v poslední chvíli ale uzavře dohodu s vládcem moří Neptunem, v níž mu neprozíravě přislíbí výměnou za svůj život jinou lidskou oběť - prvního, koho po návratu na Krétu potká. A není to nakonec nikdo jiný než jeho jediný syn Idamante. Panovník se tak potýká s důsledky svého slibu, snahou Neptuna oklamat, s komplikovaným vztahem k synovi coby zamýšlenému následníkovi trůnu, ale i vlastními "démony" pramenícími z traumatického zážitku jak ve válce, tak v okamžiku blízkém smrti na moři.

Mozart tak do opery vložil něco ze svého komplikovaného vztahu s vlastním otcem Leopoldem - rovněž skladatelem, mužem obrovských nároků a tvrdé disciplíny -, který s potomky (Wolfgangem a jeho sestrou Nanerl) objížděl celou Evropu a představoval je na dvorech evropských panovníků jako zázračně geniální děti a pasoval se do role jejich "manažera".

Jejich vztah tím pochopitelně utrpěl, zásadní trhliny ale přišly zejména poté, co Wolfgang učinil některé samostatné kroky, s nimiž jeho otec nesouhlasil, jako byla změna kariérního působiště, výběr manželky nebo jeho bohémský životní styl. Přesto mezi nimi zůstával vzájemný respekt a silné pouto. A to vše se promítlo i do Mozartova pojetí Idomenea.

Provokatér Bieito tentokrát nešokoval

Národní divadlo svěřilo režii opery do rukou španělského provokatéra - režiséra Calixta Bieita, jehož naturalistické pojetí Janáčkovy Její pastorkyně ve Zlaté kapličce vyvolalo skandál (recenzi Aktuálně.cz si můžete přečíst zde). Svěřit mu Mozartovu "prvotinu" se ovšem ukázalo jako skvělý tah. Idomeneo, který se v Česku v podstatě nehraje a na prknech Národního divadla se objevuje po dlouhých 125 letech, nemá auru nedotknutelného národního klenotu a jeho diváci tak byli více otevřeni novému pojetí.

Bieito zasadil operu, v níž je každá z hlavních postav konfrontována s vlastními lidskými slabostmi, do izolovaného prostoru připomínajícího psychiatrickou léčebnu a společně s drobnými symboly tím nabídl možný kontext interpretace - každá z nich může představovat určitou psychickou poruchu nebo nemoc. A právě na psychologickou rovinu postav zaměřil i celé své pojetí. A byl to krok správným směrem, diváci se totiž lehce mohou v některé z nich najít. 

Autorkou povedené scény je uznávaná německá scénografka Anna-Sofia Kirschová, nadčasové kostýmy vytvořila Paula Kleinová. Výborný světelný design, umocňující atmosféru, ve spolupráci s režisérem navrhl Reinhard Traub, který bohužel krátce před premiérou inscenace zemřel.

Nutno ještě podotknout, že Mozartovy opery se u nás tradičně hrají ve Stavovském divadle, Idomeneo je ovšem letos zařazen na jeviště Státní opery. Šéf opery Per Boye Hansen to zdůvodňuje tím, že epické sborové scény, které dílo obsahuje, patří na velké jeviště. Pravdou ovšem je, že kvůli rekonstrukci Nové scény je letos Stavovské divadlo extrémně vytížené i činohrou a přesun má tak i čistě pragmatické důvody.

Hudebního nastudování se ujal německý dirigent Konrad Junghänel. Obecně lze říci, že bylo povedené, byť místy smyčce trochu "zválcovala" dechová sekce a na mnoha místech mohl dirigent orchestr více "krotit", aby výrazněji vynikl zpěv. Dílo přece jen není psané pro tak velký orchestr. O jakési "inaugurační" představení šlo pro novou šéfsbormistryni Zuzanu Kadlčíkovou a sbor patřil rozhodně k devízám představení, jeho členové dokonce dostali prostor v menších sólových rolích a zhostili se jich velmi pěkně.

Vrtkavá přízeň lidu i vracející se trauma

Hlavní roli krétského krále ztvárnil americký tenorista Evan LeRoy Johnson, který předvedl pěvecky i herecky velmi přesvědčivý výkon a nezůstal jí nic dlužen. Jeho Idomeneo se potýkal s narcistními sklony, traumatem ze zážitku blízkého smrti, ale zároveň otevřel možnost interpretace dohody s Neptunem jakožto halucinaci v deliriu.

Coby panovník si zároveň snaží zachovat přízeň svého lidu, který může chvílemi připomínat nespokojené horníky, a příšera, jež se v originále objeví jako nástroj Neptunovy pomsty a donutí lid ke konfrontaci s králem, je chytře zpodobněna jako ropná krize - na jevišti se objeví ve třetím dějství prostřednictvím hromady prázdných kanystrů.

A netradičně pojal režisér také postavu královského syna Idamanteho - ten se zjevně potýká s depresí a sebevražednými sklony - právě proto se na konci nabídne dobrovolně jako oběť Neptunovi. Role je v originále napsaná pro kontratenor, a tak ji dnes tradičně zpívají sopranistky-ženy. V moderně pojaté inscenaci tuto roli ztvárňuje švédská mezzosopranistka Rebecka Wallrothová jakožto transgender či gender fluid postavu, což inscenace nijak zvlášť nerozvíjí - to už by totiž konzervativní český divák asi stěží rozdýchal. Dost na tom, že je opředená apatií, únavou či sociální fobií.

Pěvecký výkon Wallrothové patřil rozhodně k nejlepším okamžikům večera, byť jde o mezzosoprán, postava tak dostala barevnější témbr a bylo to rozhodně ku prospěchu. Idamante zároveň v příběhu řeší dilema mezi sňatkem z rozumu s dcerou mykénského krále Elektrou a láskou k trójské zajatkyní Ilii. Kdyby se měl rozhodovat na základě zpěvu, Elektra v podání Petry Alvarez Šimkové by se rozhodně konkurence bát nemusela. Její hysterické sokyni nechyběla dramatičnost, energie a vášeň - byť hlasově to působilo trochu na sílu a některé tóny byly až nepříjemně ostré, její závěrečná árie byla skvělá a v rámci výrazu se jí vzhledem ke kvalitnímu hereckému výkonu dalo vše odpustit.

Ilii zpívala lyrická sopranistka Jekatěrina Krovatěva. Tvořila sice skvělý hlasový kontrast k vypjaté Elektře, na Idomenea si však mohla ještě pár let počkat, zejména ve vyšších pasážích není na roli takového formátu zralá. Byť záměr obsadit ruskou pěvkyni do role ženy, jejíž národ rozpoutal Trójskou válku, a ona se tak zmítá mezi loajalitou vůči němu, soucitem k Řekům a láskou k Idamantovi, je evidentně symbolický a nabízí aktuální paralely.

Pomyslnou třešničkou na dortu byl Zdeněk Plech coby hlas Neptunovy věštby, zpívající z orchestřiště, jehož temně zabarvený hlas s výbornou deklamací dodá doslova každé inscenaci "grády". 

A jakkoli si v průběhu inscenace diváci možná kladli otázku, co dělají na scéně prázdné kanystry, v posledních minutách jim sbor poskytl rozřešení, když po zrušení Neptunovy kletby začal nadšeně nabírat "benzín". Inscenace tak nabídla víc než prvoplánovou provokaci - kromě psychologické roviny zpodobnila i aktuální ekonomické a geopolitické problémy našeho světa. A to je přesně to, co má současná opera dělat.

Recenze je psaná z první reprízy 1. října 2025.