Filmy pro děti a mládež představovaly pro normalizační kinematografii žádaný artikl. Kromě výchovného aspektu (byť tehdy vznikaly i čistě dobrodružné tituly) na ně byly často kladeny také ideologické požadavky. Vzhledem k rodinné povaze se často těšily vysoké návštěvnosti a zároveň se hodily k prezentaci na mezinárodních festivalech, měly vyšší exportní potenciál. Snímek Můj brácha má prima bráchu je pokusem o mládežnickou vztahovou komedii, jejíž vyprávění se odvíjí od tří perspektiv věkově odlišných skupin.

V 50. letech byla mladá generace obětí budovatelského prizmatu. Filmy jako Zítra se bude tančit všude nebo Rudá záře nad Kladnem mládež vyobrazují v utopickém a od reality odstřiženém vyumělkovaném světě. Postavy neřešily problémy, které by náctileté skutečně trápily. V 60. letech s rozvolněním a žánrovým i tematickým rozptylem se mladí dočkali uvěřitelné reprezentace. Filmy od Miloše Formana nebo Jaroslava Papouška do popředí staví mladistvé lásky, deziluzi, mezigenerační střet, neotesanost a pocit nejistého místa ve společnosti.

Můj brácha má prima bráchu, realizovaný v době normalizačního utužení, sice sleduje univerzální problémy mladých (první vážný vztah, první sex, nadcházející vojna), nicméně v závěru se překlopí do roviny didaktické příručky, i když nutno přiznat, že vztahová dynamika ve filmu funguje. Na oblíbený a často reprízovaný titul přišlo do kin téměř 1 400 000 diváků.

Taťkovské chytráctví a asexuální sex

V centru děje stojí devatenáctiletý Honza (Jan Hrušínský), který je mrzutý, když s ním sedmnáctiletá Zuzana (Libuše Šafránková) odmítne mít sex. Celou situaci hrozící rozchodem se rozhodne urovnat Honzův mladší bratr Martin (Roman Čada) se svou stejně starou kamarádkou Pavlínou (Ivana Maříková) a zároveň se tím oba učí, co vlastně znamená láska. Nad mladými se pak jako partnerské prototypy "tyčí" rodiče. Pro Zuzku má pochopení její matka (Blažena Holišová), otec (Vladimír Menšík) je cholerický a vůči mladíkům všeobecně skeptický. U Honzy je to přesně naopak (jeho rodiče ztvárnili Josef Bláha se Slávkou Budínovou).

Oba tátové mají chytráckou rétoriku, vše vědí lépe než jejich manželky. A stejné manýry sdílí i Martin, jenž ve svých průpovídkách několikrát neváhá shodit inteligenci žen. Něžné pohlaví přece patří po bok muže a za kuchyňskou linku. Tvůrci přesto alespoň v několika pasážích taťkovské chytráctví zesměšňují. Téma prvního sexu a jeho následků, které ústřednímu páru komplikují život, pak nabývá čistě edukativních kontur. Sexuální scény jsou záměrně cudné a působí až asexuálně. A není to vlivem váhavých a roztomile trapných milostných interakcí. Sex je postupně vykreslen jen jako nástroj k rozmnožování, zbavený téměř jakéhokoli potěšení. Oplývá zvláštní oficialitou, připomínající takřka armádní struktury. Když se konečně schyluje k onomu "poprvé", scéna nemá intimní ráz, nýbrž téměř pompézní.

Honza poté odjíždí na vojnu a Zuzana se s ním chce kvůli nečekanému těhotenství rozejít. Ještě že opět přispěchá zachránce Martin, jenž požádá o pomoc doktora, který na jeho základní škole přednášel o základech sexuální výchovy. Ten je pomyslným spasitelem, který Zuzanu navede na tu správnou cestu a rozmluví jí myšlenku na potrat či samoživitelství.

Tmelícím prvkem mladistvého vztahu totiž nakonec není samotná láska, ale především nutnost zavděčit se starší generaci. Obstát před rodiči, autoritami obecně a nevybočovat z konzervativních rodinných struktur. Láska a city jsou druhořadé. Ostatně tím, kdo domluví sňatek, zatímco Honza je na vojně, je jeho otec.

I přes toto aromantické jádro se hlavně díky dobrému hereckému obsazení tvůrcům daří vytvořit příjemnou atmosféru, v níž se mísí dětské nadšení, naivita, mladistvé objevování i rodičovská paličatost.

Jak nám ta normalizace krásně funguje

Jde o ideální příklad diváckého filmu, kde se může každá z generací ztotožnit s některou z postav. Fikční svět navíc vytváří idylu, která má být obrazem bezchybné normalizační společnosti. Lékař, armádní major, ministr i prodavačka jsou maximálně nápomocni a usměvaví. Zároveň film ukazuje, že ve prospěch manželství a zářné budoucnosti mohou ustoupit i státem dané povinnosti. Můj brácha má prima bráchu je de facto dokonalým prototypem normalizační komedie, potažmo rodinného filmu.

Díky vkusné režii, poměrně kvalitnímu herectví (známé hvězdy se tu potkávají s vycházejícími nováčky) a pohodové atmosféře film stravitelným způsobem hlásá socialistické hodnoty a vede k ideologicky ideálnímu obrazu společnosti, aniž by rezignoval na lidskost. Divácký úspěch nakonec inicioval i pokračování snímku, tentokrát s názvem Brácha za všechny peníze (1978). To už je mnohem více načichlé normalizační rétorikou a připomíná uměle vykonstruovanou příručku na záchranu spokojeného života.

Můj brácha má prima bráchu se dočkal Stříbrné medaile na IX. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Moskvě, jenž se střídal s tím karlovarským. Úspěch měl i lokální, kdy na Filmovém festivalu mladých v Trutnově dostal hlavní cenu Velké zlaté slunce i diváckou cenu. Odůvodněním bylo trochu alibistické a povšechné "citlivé ztvárnění aktuální problematiky ze života dnešní mládeže". Čestná herecká uznání si odnesli Roman Čada a Libuše Šafránková. Film tehdy mimochodem soupeřil také se snímkem Juraje Herze Holky z porcelánu.

Režisérovi Stanislavu Strnadovi, jenž po celou svou kariéru platil za solidního řemeslníka, se roku 1975 podařilo natočit celkem příjemnou "vztahovku", jejíž pravou podstatu však v mnohém zakrývá líbezná nostalgie, líbivé hlášky a příjemně civilní herecké výkony. Díky tomu všemu je celý film mnohem stravitelnější. Ovšem o nestárnoucí zábavu rozhodně nejde.