Richard Henry Sellers se narodil 8. září 1925 v přímořském městě Southsea v anglickém hrabství Hampshire. Od narození byl ponořený ve světě živé kultury. Jeho rodiče Peg a William Sellersovi se živili jako varietní umělci a sám Sellers zahájil svou divadelní kariéru již ve dvou týdnech, kdy se s otcem a matkou poprvé objevil na pódiu. V tomto prostředí vyrůstal a není tak divu, že si postupně vypěstoval vášeň pro hraní a imitování. 

V roce 1935 se rodina přestěhovala do severního Londýna. Ačkoli byl Bill Sellers protestant a Peg židovka, Sellers navštěvoval nedalekou soukromou římskokatolickou školu. Rodina sice nebyla bohatá, ale matka chtěla synovi zajistit kvalitní vzdělání. V jeho hereckém snažení ho podporovala. Otec o Peterových schopnostech naopak pochyboval a dával mu otevřeně najevo, že to dotáhne nanejvýš na pouličního metaře. 

Navzdory nejednoznačným rodičovským signálům se Sellers dál upínal k jevišti. A taky k hudbě. Hrál na bicí v tanečních orchestrech a bavil obecenstvo bezchybnou imitací svých kolegů. Už tehdy se projevovala jeho ambivalence - na jedné straně nejistý mladík, na straně druhé člověk schopný proměnit se v kohokoli. Přátelé z té doby vzpomínali, že se Sellers i při běžných rozhovorech schovával v různých rolích, jako kdyby měl potřebu neustále maskovat své pravé já.

Hlas a tělo britské komedie

Za druhé světové války sloužil Sellers v Royal Air Force, kde zdokonalil své dovednosti jako bubeník a bavič. Po válce nastoupil do BBC a stal se pravidelným účinkujícím v různých rozhlasových pořadech. Jeho velký průlom přišel v roce 1951, kdy se připojil k obsazení rozhlasového komediálního pořadu The Goon Show vytvořeného Spikem Milliganem. V pořadu proslulém svým surrealistickým humorem a inovativními zvukovými efekty Sellers prokázal hlasovou všestrannost a etabloval se jako vycházející hvězda britské komedie. 

Úspěch The Goon Show vystřelil Sellerse mezi nejznámější hlasy poválečné Británie a dostal ho i do povědomí filmových producentů, kteří hledali nové komediální talenty. Díky schopnosti rychle přepínat mezi odlišnými typy postav nabízel celý herecký kaleidoskop. Už koncem padesátých let zaujal kritiky i publikum jako jeden z mála komiků, kteří dokázali přenést groteskní energii rozhlasových pořadů na velké plátno. 

Zlom přišel v roce 1959, kdy se v satirické komedii I'm All Right Jack proměnil v neurotického odborového funkcionáře Freda Kitea. Jeho postava, kombinující v sobě tupý dogmatismus a komickou umanutost, mu vynesla cenu BAFTA pro nejlepšího herce. Sellers už nebyl jen legračním hlasem z rádia, ale tváří a tělem nové éry britské komedie. Kritici si přitom všímali, že jeho výkon překračuje rámec čisté frašky - v Kiteovi se mu podařilo zhmotnit určitý společenský archetyp malého vypočítavého člověka. 

Také režiséři a producenti začali vnímat, že Sellers není jen mistr karikatury, ale herec schopný využít své napodobovací dovednosti k něčemu subtilnějšímu a víc zneklidňujícímu. Začal být proto obsazován do rolí, v nichž se humor mísil s temnějšími tóny. Jednou z nich byla postava neurotického Clarea Quiltyho v Lolitě (1962) od Stanleyho Kubricka, adaptaci kontroverzního stejnojmenného románu Vladimira Nabokova. 

Kubrick později popsal, že "Sellers měl schopnost úplně se rozpustit v roli, ztratit vlastní identitu, což bylo pro Quiltyho ideální". Tato hercova vlastnost se stala nezbytnou pro jejich následující spolupráci na studenoválečné satiře Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964). Kubrick obsadil Sellerse hned do tří rolí. Jako kapitán Mandrake zosobňuje britskou zdvořilost, jako prezident Muffley americký pragmatismus a jako titulní šílený vědec německý fašistický fanatismus. 

Fenomenální trojrole ze Sellerse udělala mezinárodní star, která zvládne utáhnout celý film. Spolu s hvězdnou slávou se ale začaly výrazněji projevovat i stinné stránky jeho osobnosti. Jeho perfekcionismus na place hraničil s posedlostí. Dokázal geniálně improvizovat, ale taky ohrozit celou produkci, když cítil, že scéna není podle jeho představ. Mnozí režiséři vzpomínali, že práce s ním byla fascinující a zároveň neuvěřitelně frustrující. 

Rozpustit se v roli

Roku 1963 vznikl první díl filmové série, která Sellersovi zajistila nesmrtelnost - Růžový panter. V roli neohrabaného inspektora Clouseaua vytvořil ikonickou postavu, která je sama sobě největší hrozbou. Šlo také o začátek plodné, ale konfliktní spolupráce s režisérem Blakem Edwardsem. Sellersova nevyzpytatelnost natáčení značně komplikovala, ale zároveň dodávala filmům jiskru, kterou by vzhledem k průměrnosti svých scénářů s jiným obsazením nikdy nezískaly. 

Přestože byl Sellers díky komerčnímu úspěchu růžových panterů finančně zajištěný, nepřestával hledat nové herecké polohy. Ve Večírku (1968) ztvárnil indického herce Hrundiho V. Bakshiho, který omylem dorazí na hollywoodskou party a spustí kaskádu katastrof. Edwardsův film je z hlediska uplatnění mechanismů komedie pozoruhodný: staví na tak přesně načasovaném řetězení trapasů, že jej mnozí kritikové považují za vrchol situační komedie. Zároveň ale Sellersova stylizace - nabarvená tvář, přehnaný přízvuk, "exotická" gesta a infantilita - vyvolává oprávněné rozpaky. 

To, co mohlo v 60. letech působit jako neškodná karikatura, dnes vyznívá jako přehlídka kulturních stereotypů. Podobné rozpaky při zpětném pohledu budí i starší snímek The Millionairess (1960), kde hrál Sellers po boku Sophie Lorenové. Postava doktora Ahmeda el Kabira je rovněž založena na orientalistických klišé a exotizaci postavy, jež slouží hlavně jako zdroj humoru. 

Obě role ukazují dvojsečnost Sellersova talentu: Byl komikem, který dokázal přesvědčivě ztělesnit prakticky kohokoli. V napodobování neznal hranice. Ale tato absence hranic šla ruku v ruce s nedostatkem kulturní i jiné citlivosti. Ta se projevovala i v jeho osobním životě. Jeho manželství se švédskou herečkou Britt Eklandovou bylo bouřlivé a výrazně medializované. Eklandová jej vylíčila jako extrémně žárlivého partnera s destruktivními sklony, jehož nálady se prudce střídaly. Také Sellersův syn Michael připustil, že jeho otec byl sice geniální na plátně, ale v soukromí ho často pohlcovala temnota, s níž se neuměl poprat.

V sedmdesátých letech Sellers dál sklízel úspěchy jako inspektor Clouseau, ale také se stále častěji objevoval v zapomenutelných komerčních propadácích, jako Soft Beds, Hard Battles (1974). Některé projekty - například pirátská komedie Ghost in the Noonday Sun (1973) - přitom kvůli chaosu na place a Sellersově náladovosti skončily takovým uměleckým fiaskem, že se ani nedostaly do kin. Kvůli permanentnímu stresu se horšilo také jeho zdraví - v krátkém časovém rozmezí prodělal několik infarktů. Srdeční zástava se mu v červenci 1980, v pouhých 54 letech, nakonec stala osudnou. 

Ještě před tím ale Sellers naposledy prokázal svou výjimečnou hereckou intuici v adaptaci románu Jerzyho Kosińského Byl jsem při tom (1979). Sellers v nadčasové satirické komedii ztvárnil prostomyslného zahradníka Chance, jehož banální fráze si okolí mylně vykládá jako hluboké metafory, což mu nakonec zajistí místo prezidentova poradce. V kontrastu s fyzickou komikou v předchozích filmech zde Sellers hrál velmi odměřeně, s minimem gest a výrazů. Přesto se psalo o jeho životním výkonu a za roli získal Zlatý glóbus i nominaci na Oscara.

Možná právě v této roli se Sellers dotkl podstaty vlastní osobnosti. Chance je člověk bez minulosti, bez hlubší identity, prázdná nádoba, do níž okolí projektuje to, co v ní chce vidět. Podobně Sellers podle slov Blakea Edwardse "neměl pevné jádro, byl sám sobě největší záhadou". Jeho život byl sérií převleků, hlasů a postav a věčného hledání pevného jádra. Proto je film, v němž dokázal vystihnout tuto nepřítomnost, vnímán jako autobiografické vyústění jeho kariéry. 

Největší triumf Petera Sellerse možná spočívá právě v tomto paradoxu - stal se legendou tím, že nikdy nebyl sám sebou.