Nedaleko albánského města Skadar na břehu stejnojmenného největšího balkánského jezera vyčnívá z písku mezi trsy travin čtyři metry vysoká oprýskaná železobetonová kopule. Vedle ní stojí motorka, o kterou se ležérně opírá prošedivělý potetovaný muž. Se zvednutou tváří proti zapadajícímu slunci vyfukuje cigaretový kouř vysoko do vzduchu.

Jmenuje se Pjetër, v Albánii je známý jako Keq Marku (v překladu "špatná známka"). Jeho americká vizáž není náhodná. Dnes padesátník se strništěm na tváři v divokých devadesátých letech emigroval do zahraničí, dostal se až do Spojených států. A brzy i do vězení, kde se naučil tetovat a našel si tak nové živobytí.

Pjetër se po výkonu trestu před čtvrt stoletím vrátil do Albánie. A stal se v ní jedním z pionýrů tetování. Brzy si otevřel vlastní tetovací studio, do něhož se dnes sjíždějí nejen Albánci, ale i lidé ze zámoří. Pjetër je také známý tím, že nemá předem stanovené ceny. Sám s oblibou říká, "když se ti to bude líbit, zaplatíš, kolik chceš, když ne, tak ne". Při jeho vzezření bych se mu ale nepokoušel dávat málo peněz, natož nic.

Pro své studio si vybral netradiční, ovšem pro Albánii symbolické prostory. Bunkr. Jeden z až 750 tisíců civilních bunkrů, které v Albánii dodnes stojí. Jedná se o neoficiální odhady, protože přesné úřední statistiky neexistují. Pjetër není ale jediný, kdo bunkr v současnosti využívá k jiným účelům, než ke kterým byl původně určen. V těch větších jsou dnes muzea, výstavní prostory, kavárny, obchody nebo i veřejné toalety.

Menší bunkry, které mají Albánci přímo na svých zahradách, slouží jako vinný sklípek nebo sklad potravin či nářadí. Osamocené bunkry stojí také u cest mezi vesnicemi, na plážích i v horách a tiše odolávají slunci, větru, dešti i moři. Většina z nich pomalu chátrá. A Albánci nevědí, co s nimi.

Paranoia Envera Hodži

Za prudkou výstavbou bunkrů v Albánii stála paranoia tehdejšího komunistického diktátora Envera Hodži, který svou zemi téměř na padesát let uvrhl do totální mezinárodní izolace.

Rozkmotřil se s Moskvou a přiklonil se k Pekingu. K tomu Albánie v roce 1968 nesouhlasila se vstupem okupačních vojsk do Československa. Někteří historici tvrdí, že i to patřilo mezi události, které v hlavě Envera Hodži spustily velkou paranoiu. Ta pak na konci šedesátých let vyvrcholila masivní výstavbou bunkrů po celé zemi.

K jeho paranoii pomohlo i to, že Albánci v podstatě ukradli Sovětskému svazu čtyři ponorky schopné nést jaderné hlavice. V Albánii přímo na riviéře stojí bývalý vojenský přístav Port Palermo, kde je ve skále vykutaný úkryt právě pro ponorky.

Rusové je ale měli v rámci předchozího těsného vztahu obou zemí vyvázané na albánské námořní vojenské základně Pashaliman u města Vlora. Pár jich je tam dodnes, poslední byla vyřazena z provozu v roce 2003. Tehdy šlo o jejich jediné kotviště v celém Středomoří. A Albánci si ponorky po rozkmotření prostě nechali.

Jeden bunkr na rodinu

Enver Hodža se už v padesátých letech začal bát okupace a už tehdy začal spřádat obranný plán proti Nikitu Chruščovovi a později Leonidu Iljovi Brežněvovi, který ke konci šedesátých let vyústil v projekt, na jehož konci měla mít každá albánská rodina k dispozici jeden bunkr.

V řeči čísel to znamenalo pro každých zhruba čtyři obyvatele na jeden bunkr, což v 80. letech po jejich kompletním vybudování mělo dělat až 750 tisíc bunkrů. To je 5,7 bunkru na jeden kilometr čtvereční. Pro porovnání, v Česku je dnes zhruba deset tisíc "řopíků".

Megalomanský plán na dlouhá léta podlomil hospodářství Albánie a nakonec se ukázalo, že naprosto zbytečně. Bunkry nebyly nikdy využity ke svému účelu, protože Albánie nakonec za vlády Envera Hodžy napadena nebyla. Sám Hodža byl už dlouho před smrtí vystihovaný mimo realitu a přežíval jen v ležící poloze na posteli, zemřel v roce 1985.

Obyvatelé severovýchodu země ale mohli bunkry využít v devadesátých letech při válce v Kosovu, když na ně útočily nepřátelské srbské jednotky.

Dodnes se pravidelně otevírají debaty o demolici bunkrů. Vždy skončí na tom, že by celá akce stála obrovské množství peněz, které nikdo neuvolní. Bunkry jsou postaveny opravdu kvalitně a i po padesáti letech odolávají svému možná nevyhnutelnému osudu. Jsou často oprýskané a plné odpadků, ale po menších úpravách stále v použitelném stavu. Výjimkou jsou některé bunkry na plážích, které pohlcuje mořská eroze.

Těsné vztahy s NATO i USA

Útoky zde dnes už nehrozí, Albánie je od dubna 2009 členem NATO a má s ním dnes možná těsnější vztah než státy Evropské unie. Albánci jsou nejen silně proevropští, ale zároveň i silně proameričtí.

Do Albánie stále létá na návštěvy i dovolené bývalý americký prezident Bill Clinton, úzké vztahy udržovala albánská vláda v čele s Edim Ramou s Bidenovou a dnes i Trumpovou administrativou. Zeť Donalda Trumpa Jared Kushner navíc nedávno ohlásil luxusní rezidenční projekt na albánském panenském ostrově Sazani za jednu miliardu dolarů. Dohlížet na jeho výstavbu přitom má přímo Ivanka Trump.

U albánského města Kukës byla v minulém roce na místě bývalé vojenské základny otevřena vůbec první vzdušná základna NATO na západním Balkáně. V Albánii se také každoročně koná vojenské cvičení Defence Europe, které naposledy probíhalo letos v červnu. Trump v kontextu NATO pak může být spokojený i z toho pohledu, že Albánci ročně dávají na obranu pravidelně přes dvě procenta HDP a jejich plány míří až k pěti procentům.

Přejme si i nadále, aby bunkry v Albánii zůstaly nevyužity. A aby už sloužily jen jako memento autoritářské vlády diktátora Envera Hodžy pro ještě mnoho generací.