Česko je malá země, schovaná mezi kopci uprostřed kontinentu. Po odsunu Němců po druhé světové válce zůstalo čtyřicet let obehnáno ostnatým drátem. Ani po více než třech dekádách od sametové revoluce Češi nevěří cizincům. Dokonce migranty odmítají nejvíce ze všech států Evropské unie.

Imigrace lidí ze zemí mimo evropskou sedmadvacítku vyvolává negativní pocity u 82 procent Čechů. Vyplývá to z dat průzkumu Eurobarometr, která zanalyzovala datová redakce Aktuálně.cz. Tak vysoké číslo výzkumníci nezaznamenali v žádném jiném státě sedmadvacítky.

Podle sociologů je jednou z příčin paradoxně to, že ve srovnání se západními státy žije v tuzemsku jen málo cizinců. "Když do České republiky přicházejí lidé z míst, která Češi neznají, hraje určitou roli strach z neznámého," komentuje data Nadya Jaworsky, americká profesorka sociologie působící na brněnské Masarykově univerzitě. "Studie ukazují, že když lidé znají přistěhovalce osobně nebo s nimi žijí ve stejné komunitě, je jejich vnímání mnohem pozitivnější."

Její slova potvrzují i další experti. "Česko je pořád velmi homogenní společnost. Lidé jsou zde velmi konzervativní a mají silné obavy o stabilitu řádu tváří v tvář migraci," přidává se Jaromír Mazák ze společnosti STEM.

S uprchlíky a cizinci se Češi obecně moc nesetkávají. "Tím pádem jsou jejich postoje k migraci ovlivněny více médii než zkušenostmi. To vždy vede k tomu, že jsou negativnější. Když se řekne migrace, lidé si nepředstaví Vietnamce. Nepředstaví si ani Němce nebo Američana, ale spíše migranty z rozvojového světa a kulturně odlišného prostředí," vysvětluje Mazák.

Odborníci se domnívají, že roli může v názorech Čechů hrát i islamofobie. "Ta je u nás velmi silná paradoxně proto, že máme nepočetné komunity muslimů. Také jsme měli po dvě funkční období jednoho z nejvíce islamofobních prezidentů v Evropě, Miloše Zemana," říká sociolog Karel Černý z Fakulty humanitních studií pražské Univerzity Karlovy. 

Občané zemí, do kterých uprchlíci - včetně těch muslimských - v posledních letech ve velkém skutečně mířili, jsou k přistěhovalcům podle Eurobarometru vstřícnější. A to navzdory negativním událostem, do kterých byli uprchlíci zapojeni. Patřil mezi ně například atentát spáchaný tuniským migrantem ve francouzském Nice v říjnu 2020.

Nechceme ani lidi z EU

Negativní pocity v Češích přitom nevzbuzují jen migranti z geograficky a kulturně vzdálených oblastí, ale i ti, kteří do země přicházejí z ostatních států Evropské unie. I v tomto ukazateli se Češi ocitli mezi zeměmi sedmadvacítky na prvním místě pomyslného žebříčku nejméně otevřených států.

Jak ale poznamenávají sociologové, nedůvěra k nově příchozím může rychle zmizet, když se přistěhovalci naučí česky, přijmou tuzemský životní styl nebo ukážou, že umí tvrdě pracovat. Netýká se to přitom jen sousedů ze Slovenska a dalších unijních zemí, ale dokládá to i integrace lidí pocházejících z Ukrajiny či ze vzdáleného Vietnamu.

"Co se týče Vietnamců a Ukrajinců v Česku, mnohé z pozitivnějších postojů vycházejí z principu 'tvrdé práce'. Tyto skupiny mají pověst tvrdě pracujících, a to často v oblastech, které nejsou pro Čechy atraktivní," podotýká socioložka Nadya Jaworsky.

Pozitivní přínos přistěhovalců? Nevidíme ho 

Navzdory "tvrdé" práci členů některých komunit ale Češi v přistěhovalcích žádný pozitivní přínos pro zemi nevidí, ukazují další data Eurobarometru.

Na této vlně se veze i část politického spektra. "Mnozí politici s tím obratně pracují, když tvrdí, že se vláda má přednostně starat o 'naše' a až pak o 'cizí'," podotýká politolog Lukáš Jelínek.

Stačí podle něj setkání s průměrným voličem, aby takový politik věděl, jak na něj. "Pak už jen záleží, nasednou-li na populistickou vlnu nebo zapředou s voličem dialog. Například jeden z nejradikálnějších politiků, Tomio Okamura, podle mne v jádru xenofob není, ale naučil se šikovně obchodovat s těmi nejnižšími pudy. O to ale bývají takoví politici nebezpečnější," dodává Jelínek.

Obchodníci se strachem bodují

Pro politiky je i podle sociologa Karla Černého daleko pohodlnější obchodovat se strachem a děsit veřejnost přistěhovalci než řešit reálné problémy občanů. Třeba jak vybudovat kvalitní a nepředraženou dopravní infrastrukturu nebo zařídit dostupné bydlení.

"Z přistěhovalců, uprchlíků a příslušníků různých menšin si pak politici dělají 'obětní beránky'. Je pohodlnější odvádět pozornost od závažných problémů, které naše země má, než je řešit. Nebo dokonce cizince obviňovat, že za tyto problémy mohou," říká Černý.

Zájem Čechů "starat se primárně o své", se ukazuje i v odpovědi na otázku, zda by země měla pomáhat uprchlíkům. Podíl těch, kteří tvrdí, že ne, je opět v datech Eurobarometru nejvyšší ze všech zemí sedmadvacítky. 

V tomto konkrétním ohledu je ale vidět částečný posun, ke kterému došlo po invazi Ruska na Ukrajinu. Zatímco ještě v roce 2020 odpovídalo 70 procent Čechů, že by země neměla uprchlíkům pomáhat, nyní se toto číslo pohybuje kolem 44 procent.

Strach z neznámého však pro Čechy není nutně nepřekonatelné dogma. "Když si něco 'osaháme', jsme pak společnost tolerantní a vcelku liberální," usuzuje politolog Jelínek. Zároveň zmiňuje ochotu Čechů přispívat na humanitární sbírky.

"Přestože lidé jsou pořád naladění spíše protimigračně, je vidět posun k větší otevřenosti. Alespoň u části veřejnosti," uzavírá sociolog Jaromír Mazák.