Bylo to první rozšíření Severoatlantické aliance po konci studené války, když 12. března 1999 do paktu vstoupilo Česko, Maďarsko a Polsko. Slovensko to po peripetiích zvládlo až o pět roků později. Po 26 letech je nyní Česká republika stejně jako další země NATO před zásadními otázkami, jak v době války v Evropě napumpovat chybějící peníze do vlastní obrany a vybudovat armádu, která by dokázala čelit ruské hrozbě. 

"Neustálé plakání nad stavem euroatlantických vztahů nás bezpečnostně netvaruje směrem k budoucnosti, která nás čeká. Rusko zůstane po další roky největší hrozbou pro Evropu a NATO," sumarizuje Jakub Landovský, bývalý dlouholetý český velvyslanec při NATO a nynější ředitel středoevropské pobočky Aspen Institutu, v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Ve středu uplyne šestadvacet let od vstupu Česka do NATO. Proč se diskuse o obranných výdajích bere vážně až v poslední době?

Protože když jsme vstoupili do NATO, tak každý chtěl bezpečnostní garance, ale nikdo nebyl ochoten za ně platit. Samozřejmě tahle politika přivedla Evropu na okraj propasti války a Ukrajinu do války. A dneska si uvědomujeme - kvůli Rusku, kvůli Americe a možná i kvůli sami sobě, což by bylo nejcennější -, že podvádět ve společných výdajích a být černým pasažérem se dlouhodobě nevyplácí.

Část české politické reprezentace, která má velkou šanci uspět na podzim ve volbách, je i tak proti zvyšování výdajů na obranu. Jak si to vysvětlujete?

Pro mě to vůbec není otázka politická a bude mě hodně mrzet, pokud se bude výrazně politizovat. To číslo nevzniká dohodou politických stran, to číslo vzniká v alianci. Dvě procenta, dvě a půl, tři procenta jsou rozhodnutí spojenců a nemají nic společného s tím, jaká je vnitropolitická situace v jednotlivých zemích.

A já si počkám na letošní summit NATO v Haagu - očekávám, že tam to číslo bude tři procenta a bude k němu nějaká cesta. Ta metrika je spravedlivá, jenom pokud je založena na HDP - když vám rostou příjmy, tak vám rostou obranné výdaje, a když ekonomika klesá, tak vám klesají. A to je určitá spravedlnost.

Je čas, aby aliance stejně jako Spojené státy obnovila komunikaci s Moskvou?

NATO nikdy nepřerušilo své komunikační linie s Moskvou. Ty komunikační linie mají vojenský charakter. Jsou to linie, které mají bránit nechtěné eskalaci na hranici NATO-Rusko. Politická úroveň jednání byla naposledy realizována 12. ledna 2022, těsně před invazí na Ukrajinu.

Měla by tedy aliance obnovit tuto politickou úroveň jednání s Moskvou?

Domnívám se, že Spojené státy si v tuto chvíli monopolizují jednání o konci války na Ukrajině. Činí tak proto, že jako jediné mají schopnost tvarovat svými rozhodnutími tu mezinárodně-politickou realitu. Otázky Evropy a Severoatlantické aliance budou podle mě následovat a budou vycházet z toho, co se podaří nebo nepodaří vyjednat v tom trojúhelníku USA-Rusko-Ukrajina.

Zůstává Rusko i dnes pro NATO hlavním nebezpečím?

Jednoznačně. Neustálé plakání nad stavem euroatlantických vztahů nás bezpečnostně netvaruje směrem k budoucnosti, která nás čeká. Rusko zůstane po další roky největší hrozbou pro Evropu a NATO. Aliance má dvě hrozby: Rusko coby hrozbu státního charakteru a terorismus jako hrozbu extrémismu mimo státní sféru.

Které oblasti aliance zůstávají nejzranitelnější?

To je vlastně docela jednoduchá odpověď a vychází z geografie. Rusko je mimo jiné námořní mocnost, tudíž zásadním prostorem - a na to se zapomíná - je právě severní Atlantik a Severní moře. Rusko také zůstává poměrně efektivní kontinentálně-expanzivní mocností s poměrně brutální schopností přepadat své sousedy. Tudíž země střední a východní Evropy zůstávají tím nejvíce ohroženým regionem. Dlouhodobě je to třeba Pobaltí, které má velmi krátkou hloubku obrany svého teritoria.

Pokud chcete přesnou odpověď, tak nejzranitelnější jsou země, kde působí takzvaná předsunutá přítomnost NATO. Pokud se nepletu, jde o osm zemí: Polsko, Pobaltí, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko.

Myslíte si, že současná politika Spojených států může způsobit i rozkladné procesy v rámci struktury NATO?

NATO přežilo válku mezi spojenci v podobě turecko-řeckého konfliktu. NATO přežilo evropské dobrodružství u Suezu roku 1956. NATO přežije všechno, ale samozřejmě úroveň garancí obrany a úroveň té obranné spolupráce je přímo úměrná porozumění mezi jednotlivými státy.

NATO je konsenzuální organizace a bez Spojených států nebo bez dalších zemí, jako je Česká republika nebo třeba Slovensko a Maďarsko, bez společného porozumění se NATO nikam nepohne. Vzhledem k jaderným garancím - NATO zůstává jadernou aliancí - ta záruka bude minimálně po další roky pro Evropu naprosto zásadní.

A navíc je to otázka i praktické spolupráce, to znamená přítomnosti amerických sil v Evropě. Ta se bude nějak modifikovat a rozhodně do budoucna úplně nezmizí.

Vidíte na straně evropských členů NATO schopnosti, kterými by mohly případný výpadek Spojených států nahradit?

Vidím snahu Spojených států, abychom toho byli schopni. Vidím hrozby, že se budou ti vojáci přesouvat - mimochodem není bez zajímavostí, že destinací německých vojáků v některých úvahách ve Washingtonu je třeba Maďarsko. Ale nevidím dosud vzbuzení našeho obranného průmyslu v potřebné výši. A nevidím proces, ve kterém by menší evropské armády - které jsem jednou nazval armádními bonsajemi, protože nejsou úplný strom, jen taková zmenšená verze -, dorostly do velikosti plnohodnotného stromu.

K tomu potřebujete lidi, peníze, nějaké technologie a zbraně. To jsou věci, které musí do sebe zaklapnout, aby Evropa obranně-bezpečnostně rostla. Vidím nějaký pohyb, ale nevidím tu urgenci. Nevidím revoluci v činu, která by ten obrat směrem k bezpečnosti napříč evropským kontinentem potvrdila.

Velkým letošním tématem jsou nové alianční závazky pro členské země NATO. Jsou především reakcí na nebezpečí ze strany Ruska?

Jednoznačně. A je právě důležité si uvědomit, že NATO už neplánuje na hypotetické operace mimo svoje teritorium, jako byl třeba Afghánistán, NATO plánuje na hrozbu. Hrozba terorismu se zvládne v rámci řešení té větší hrozby, kterou je Rusko.

To znamená, že systém nemá dva samostatné soubory sil. Na ty dvě hrozby má jenom jeden soubor sil a v tom jednom souboru sil se očekává možná až zdvojnásobení našeho českého příspěvku do kolektivních operací. Očekává se silná investice do našeho národního území pro případ nějakého konfliktu, včetně zajištění průchodu spojeneckých sil přes naše území.

A očekává se, že začneme budovat armádu, která odpovídá velikosti naší země, která má deset milionů obyvatel. V Evropě nepatří k malým, patří k těm středním zemím. Pokud se chceme podívat na ambiciózního souseda, podívejme se třeba do Polska, které buduje druhou největší armádu na evropském kontinentě.

Náčelník generálního štábu Karel Řehka už několikrát zmínil, že k plnění všech závazků bude potřebovat 37 500 vojáků. Odpovídá tohle číslo ještě vůbec realitě, nejde o sci-fi?

Odpověď na tu otázku je v počtu vojáků, kteří každoročně vstoupí do Armády České republiky jako vojáci z povolání. A já se obávám, že to číslo je někde pod dvěma stovkami lidí za rok. To znamená, že odchodovost a příchody dohromady vytvářejí čistý přírůstek nějakých 180 vojáků ročně.

Pak to číslo je samozřejmě z oblasti snů, protože bude trvat velice dlouhou dobu, než se ten rozdíl mezi současným stavem, který je někde u 25 tisíc vojáků, a tím budoucím stavem, jenž má činit 37 500, naplní po těch dvou stovkách lidí ročně. Závisí to na míře růstu Armády ČR. Když jsem byl na ministerstvu obrany, tak si pamatuju, že ten čistý přírůstek byl skoro tisícovka nových vojáků ročně.

Putin dělá pro rozšíření NATO maximum. Ukrajina může válku vyhrát, říká Landovský (16. 5. 2022)