Přesně před 80 lety skončil Hitlerův sen o tisícileté říši v popelnici dějin. Londýňané se objímali na Trafalgarském náměstí a slavili evropské vítězství nad nacismem. Británie byla tehdy impériem, nad kterým slunce nezapadalo, a oslavovala svůj lví podíl na tomto triumfu. Ve čtvrtek se Spojené království znovu obléklo do barev Union Jacku a v Londýně přelétávají historické Spitfiry nad hlavami starých mávajících pánů v baretkách.

Rychlým skokem z nablýskaného jarního Londýna přesunu svůj příběh na malé předměstí Trura, kde mám dnes vykládku. Studenti z nedaleké univerzity natáčí nějaké video na telefon hned pod bočním okýnkem mého náklaďáku a z jejich rozhovoru brzy pochopím, že má jít o reakci pro sociální síť TikTok ohledně etičnosti veganských burgerů. Jeden z nich, s duhovým přelivem na hlavě, přijde požádat, zda bych nemohl kousek cuknout, protože potřebuje záběr na barák fastfoodu za mnou. Cením si jeho slušnosti a milerád tedy vyhovím.

Využiji situace a ptám se, jestli s kamarády plánují k oslavám něco speciálního. Chlapec (případně jiné jím/jí vybrané pohlaví) se na mě nechápavě podívá a mou otázku ponechá s úšklebkem bez odpovědi. Asi hodinu poté klábosím se dvěma skladníky, kteří vulgárně nadávají na okolnost, že na oslavy výročí konce války nemáme ani státní svátek. "Čekal jsem, že nám ten svátek letos Starmer dá a plánoval jsem pořádnou grilovačku s kámošema. Nakonec leda kulový!" hartusí jeden z nich. Ptám se tedy na oslavy u nich v Cornwallu a oba jen krčí rameny. Po chvíli ten druhý dodává: "Myslím, že nějací důchodci něco malýho pořádají, ale to jde mimo mě, kámo."

Po návratu na firmu oslovím i svého kolegu Teje. Je to indický Sikh, ovšem v UK narozený a vychovaný. Znám slušně historii Sikhů a moc dobře tedy vím, že svou krev v těch dávných dnech pod britskou vlajkou prolévali. Ptám se tedy s nadějí i jeho. "To je výročí první, nebo té druhé války?" odpoví mi na můj dotaz otázkou. Klábosíme dál a on mi ukazuje desítky příspěvků na sociálních sítích o tom, jak je početná asijská a africká komunita rozčilená nad finančními prostředky, které vláda na tyto oslavy vynaložila. Valná většina z nich nejde pro hrubé slovo daleko a skoro jednohlasně z displeje Tejova telefonu zaznívá otázka, proč se peníze raději neinvestovaly do výstavby nových bytů.

Byl to dlouhý den a za poměrně teplého jarního sluníčka se večer konečně vracím domů na svou vesnici v malebném Somersetu. Kousek od mého domu stojí památník, oslavující válečné hrdiny. Znáte to, člověk kolem těchto monumentů jezdí denně a časem je vlastně přestane vnímat. Dnes to ale nejde. U sousoší britských vojáků stojí skupinka šedivých gentlemanů, kteří na něm za pomoci žebříku čistí zašlou fasádu a chystají se vyvěsit vlajku. Hned zastavím a přiběhnu přidat ruku k dílu. Po chvíli se elegantní pánové rozpovídají o svých tatíncích, kteří byli přímými aktéry nemilosrdných bojů o Evropu. Vzpomenou Blitz (bombardování britských měst), Den D, nedalekou základnu v Lockingu, Winstona Churchilla a přijde řeč i na československé piloty v řadách RAF. "Přijď zítra do hospody, kamaráde," nabádá mě jeden z nich a druhý se k němu přidává: "Děláme tam vzpomínkovou akci každý rok a bude tam zase celá vesnice!" S díky odmítám, protože mám další den dlouhou jízdu a nevrátím se dřív než po půlnoci.

V očích těch pánů jsem ale dnes viděl hrdost, kterou se snažili oprášit společně s omítkou na památníku, který jako tichý svědek dokazuje, že snad ještě pořád stojíme na pevných základech, které nám naši předkové, nejen v Británii, před 80 lety vybojovali.