V totalitních režimech či společnostech, které ohrožují samotnou lidskou existenci, je situace jasná. Tam je umění zpravidla označováno za nežádoucí - "Entartete Kunst". Ale co v režimech "měkčích", které přesto nesou zásadní ideologický nesoulad? 

Dnes lze takovou situaci pozorovat například na Slovensku, konkrétně v instituci jako je Slovenská národní galerie (SNG). Národní galerie jsou, jak známo, příspěvkovými organizacemi, jejichž zřizovatelem je ministerstvo kultury. To znamená, že se jedná o státní organizace poskytující veřejnou kulturní službu. Národní galerie jsou tak financovány na základě neinvestičního příspěvku zřizovatele. V současnosti je SNG financována Ministerstvem kultury SR, v jehož vedení stojí Martina Šimkovičová (SNS). Tato ministryně veřejně označuje významné současné slovenské umění ve sbírkách SNG za pochybné, nevhodné, ba dokonce zvrácené. Ve svém hodnocení má podporu i od premiéra Roberta Fica.

Není divu, že se relevantní slovenská vizuální scéna nejen proti těmto výrokům - jak je už delší dobu známo - logicky a oprávněně bouří a demonstruje. Přesto ministerstvo kultury, vedené Martinou Šimkovičovou (včetně Lukáše Machaly a Petera Lukáče), opakovaně dosadilo do vedení galerie Juraje Králika s Martinem Dostálem, neboť se do výběrového řízení za dané situace nikdo z respektovaných odborníků pochopitelně nechtěl přihlásit. Pro formu tak byly v tomto výběrovém řízení dvě mladé kurátorky. Jak to dopadlo, ví ti, které to skutečně zajímá. Po několika týdnech nové vedení SNG licoměrně deklaruje, že chce "pozvednout" současné slovenské umění a zahajuje jeho "obrodu" (sic!). Ano, takto absurdně paradoxní to skutečně je. A co je horší - na tuto lacinou návnadu už začínají naskakovat i někteří renomovaní čeští umělci, kteří svou případnou účast obhajují alibisticky slovy, že "umění přece není politikum" a že by klidně vystavovali i "v pekle".  Zároveň se už i u nás ozývají cynicky pragmatické hlasy, že je lepší, když tam je český kurátor Martin Dostál než někdo horší, dejme mu šanci apod. Tyto hlasy však zřejmě účelově zapomínají, že nebýt současné politiky vlády premiéra Roberta Fica a jejího ministerstva kultury, že by se tam žádný Juraj Králík a Martin Dostál, nikdy nedostal, a tak jednoznačně tímto svým rozhodnutím legitimizuji současnou politickou situaci na Slovensku. Další klasický obchod s vlastním svědomím a zpeněženou důvěrou.

 A právě zde se znovu ukazuje ono fatální dilema, které jsem zmínil na začátku. Mimochodem o něm naprosto skvěle píše i Jonathan Petropoulos v knize Umění za Hitlera, s podtitulem - Kolaborace a snaha o sebezachování v nacistickém Německu. Tuto knihu velmi doporučuji. Podobnost je jistě jen čistě náhodná? 

Samozřejmě že umění může a má existovat i navzdory jakémukoli politickému režimu a nemusí být vždy prvoplánově aktivistické. Pro mě osobně je umění především schopností formy, která láme jazyk - jazyk, jenž se stává vlastním obsahem, aniž by ztratil význam. Umění tedy nelze redukovat na politiku, ideologii ani náboženství - přesto je obsahuje, aniž by jim bylo podřízeno. Je to jen zdánlivý paradox. Umění nelze redukovat ani na věc veřejnou, i když veřejné se dokáže proměnit tak, že se stává jeho součástí, avšak nikoli jeho ilustrací, výkladem či popisem. Umění předkládá nečekaná zjevení.

 O těchto otázkách jsem již psal vícekrát - například v textu Umění ve struktuře politické moci (2003), kde mimo jiné uvádím: "A tak například v době přílišného ohrožení (argumentačně a fakticky podložené kritiky) moci (důsledky jejího vlivu) jakékoliv vládnoucí politické garnitury přesouvá tato moc (odvádí pozornost), mimo jiné, viditelný důraz na svou obranu většinou a příznačně do pseudovlasteneckých, nacionálně xenofobních postojů. Populisticky a servilně zneužívá pojmy jako kulturní integrace na poli národní suverenity. Sugestivně tak manipuluje s extrémní podobou ideje tzv. národního státu, čímž se, i skrze praktikovanou demokracii, udržují její "profesionální politici" u moci a místo osobního a individuálního přístupu nabízejí ideologii - ať už skrze média, nebo mimo ně."

Stále však v sobě nosím naději v určitou vnitřní integritu zásadních umělců, a tedy i v jejich schopnost nepodléhat snadnému pokušení "jen si prostě vystavit", i za cenu vlastní ztráty důvěryhodnosti. To platí nejen pro současnou SNG, ale v jiném kontextu i pro naši současnou Národní galerii Praha, či i jako varování pro naší blízkou povolební budoucnost.