Začínala jste jako knižní influencerka, dnes se ale na svých sítích věnujete převážně tématům spojeným s mateřstvím, feminismem a bojem proti patriarchátu. Jak se taková změna stane? 

Můj život se přestal točit kolem knížek ve chvíli, kdy se mi narodila dcera. Myslím, že aby byl člověk na sítích úspěšný, musí sdílet něco opravdového a takříkajíc ze sebe. Takže když se mi narodilo dítě, vstoupila mi do života i jiná témata. Kdybych se stále věnovala jen knížkám, už by to nebylo autentické. Dnes už totiž nepřečtu každý den jednu knihu ani nesedím osm hodin denně v nakladatelském domě. Zároveň s tím bylo trochu frustrující vidět, že zatímco obsah zaměřený na knihy si lidé třeba ukládají, ale nereagují na něj, nová témata, mateřství a feminismus, tu odezvu měla obrovskou. 

A není to trochu paradox? Mám pocit, že na Instagramu všichni děti milují. Srdíčka pod fotkami, v komentářích spousta lásky a dojímání se. Jenže stačí, aby se dítě rozbrečelo v tramvaji nebo kavárně, a už je to "rozmazlený spratek". Co nám tahle schizofrenie říká o společnosti?

To je samozřejmě paradox. Myslím, že je to dáno i tím, že mě na sítích lidé, kteří třeba nemají a nesnáší děti, nesledují. Česká společnost nebere matky jako lidi. Všude kolem sebe čteme zprávy o klesající porodnosti, mateřství je společensky ohromně glorifikováno, jenže když pak mladé ženy, které by dítě třeba i chtěly, vidí, jak budou jako matky z té samé společnosti vyřazené a odkázané na život na hřišti, není se čemu divit.

Děti jsou najednou jako lepra, která všechny obtěžuje. Nechceme je v kavárnách a restauracích, nechceme je vidět a slyšet vlastně vůbec nikde. Ideálně aby si matky s dětmi odseděly tři roky v izolaci na uzavřeném hřišti a mezi normální lidi vůbec nechodily. Jak asi potom bude vypadat duševní zdraví takového člověka? Na druhou stranu, když žena děti nechce, opět je to problém. Najednou je totiž sobecká, kariéristka nebo prostě jen společensky zbytečná. 

Mateřství není jediné téma, kterému se ve svých videích věnujete. Často si děláte legraci z patriarchátu a mužů. Není to špatně? Nevyvolává to akorát zbytečnou nenávist?

Muži ženy znásilňují, bijí, týrají a zabíjejí po staletí a teď se najednou mají cítit dotčeni tím, že si z nich někdo dělá legraci? Myslím, že poměr zloby na každém z pólů tohoto je dost nespravedlivý. Už jen to, jakou ta videa mají odezvu, ukazuje, jak moc jsou potřebná. Nedej bože když použijete slovo "feminismus", z něhož se polovina diskutujících automaticky osype, byť díky jeho existenci má třeba volební právo. Samozřejmě že to pak častokrát schytám, v komentářích i osobních zprávách, ale míra té nenávisti je na takové úrovni, že mě to nijak zvlášť netrápí. Zároveň to ale možná překvapivě nejsou jen muži, kdo má potřebu si nějakým nenávistným komentářem zchladit žáhu…

Setkáváte se s tím i u žen? Co myslíte, že je k tomu vede? 

Myslím, že to v sobě máme od narození. Vyrostly jsme ve společnosti, kde je běžné ženy soudit nehledě na to, co máte mezi nohama. Odsuzujeme je za vzhled, když se o sebe starají příliš nebo když se o sebe naopak nestarají vůbec, za to, že mají nebo naopak nemají děti, za to, že pracují a chtějí kariéru. Prostě to v sobě máme naprogramované. Takže když jsem pak někde na veřejnosti s dítětem, překvapivě často se setkávám s velmi hrubými reakcemi třeba ze strany žen-seniorek.

Jako že vás osloví a nadávají vám? Nebo jak si mám takové chování představit?

Často to vypadá třeba tak, když jdu s dítětem někde pěšky a nějakým způsobem omezíme takovému člověku pohyb. V tom smyslu, že se dítě například zastaví u kaluže, která ho zaujala, a dotyčný musí udělat dva kroky navíc, aby ho obešel. Mnohdy si neodpustí hrubý komentář i nadávky. Přitom kdo jiný by měl chápat jakousi omezenou pohyblivost dítěte než právě senior?

Stejně tak, když se dítě někde rozbrečí nebo začne hysterčit, si často neodpustí komentáře typu, že 'být to její děcko, nařeže mu na holou' a podobně. Děti holt občas mají hysterické záchvaty. Je to normální neurologický vývoj, ne důkaz jejich nevychovanosti. A už vůbec ne glejt pro kohokoliv, aby to takhle komentoval.

A nemůže to třeba u těch typicky starších žen být zkrátka dáno i jen odlišnou generační zkušeností? V tom smyslu, že za jejich let se to zkrátka dělalo jinak a třeba protože dostupnost důležitých informací byla tehdy podstatně odlišná?

To je asi úděl každé nové generace. U té naší se do zásadní míry mění přístup k dětem a jejich výchově právě na základě toho, že máme přístup k informacím, které ti před námi, naši rodičové a i ti jejich, neměli. Díky nim třeba najednou dokážeme racionálně zvládat situace, které v minulosti mohly dětem působit nějaká větší traumata. Třeba když má dítě výpadek, mám v hlavě automaticky nastaveno, že nezlobí, protože mě chce naštvat, ale protože prochází neurologickým vývojem. Což je naprosto přirozené a žádoucí. 

Jak se pak ale vyrovnáte s kritikou a soudy těch starších, kteří tyhle informace neměli a jediné, co v takovém přístupu vidí, je příliš liberální a volná výchova?

Třeba tak, že doufám, že to dítě budu mít na celý život. V tom smyslu, že až jednou vyroste a dospěje, tak pro něj moje přítomnost v jeho životě bude žádoucí a přínosná. A ne že mě ve dvaceti odstřihne a domů se bude vracet jednou za rok na Vánoce anebo vůbec. Čímž nechci nijak kritizovat zkušenost lidí, kteří se rodiči stali před námi. Není jejich vina, že ty informace neměli. Ale my je máme a chceme to na jejich základě dělat jinak.

Vybavíte si zpětně nějakou věc, která vás ve chvíli, kdy jste se stala matkou, nejvíce překvapila? Nějakou zkušenost, na kterou vás nikdo nepřipravil nebo jste se o ní nikde nedočetla?

Nejvíc jsem byla šokovaná tím, jak moc jsou ženy matky vyloučené ze společnosti. Jak jsou strašně moc odstrčené. Kamkoliv jsem přišla s kočárkem, cítila jsem, jak jsem najednou nežádoucí. Při vstupu mezi lidi jsem si všimla, že už tam s dítětem zkrátka nejsem vítaná. Jako těhotná možná, to vás leckdo pustí sednout v tramvaji, všichni se usmívají a svět je růžový. Jakmile je ale dítě jednou na světě, to je jiná. Navíc v Praze opravdu není moc míst, kam by se s dítětem dalo jít. Naopak mám pocit, že si některé podniky zakládají spíše na neskrývané hostilitě k matkám s dětmi a sbírají na tom bonusové body. 

Člověk by skoro řekl, že otevřít si baby friendly podnik pro matky s dětmi je v tuhle chvíli pomyslná a obrovská díra na trhu…

Rozhodně. Různé podniky často argumentují tím, že když tam přijdou matky s dětmi, sedí tam pak celé dopoledne a zabírají místo. Když jdeme s dcerou do kavárny, dáme si často snídani, pití, následně třeba i nějakou sladkost a při odchodu leckdy i něco na svačinu s sebou - a ta útrata opravdu není malá. Umím si představit, že různé maminky rády často chodí pospolu ve skupinkách. A opět - to je přece velmi solidní klientela, která v dobrém podniku utratí nemálo peněz. Jenže Češi asi zkrátka trpí syndromem "otevřeli si podnik a chodili jim tam lidi". A matky s dětmi jsou, překvapivě, také lidi.