Mít možnost postavit reprezentativní pavilon pro Expo 2025 v Osáce byla pro architekty Michala Gabaše a Tomáše Beránka z Apropos Architects, kterým vypomáhalo duo Nikoleta Slováková a Tereza Šváchová a studio Lunchmeat, obrovská čest. Dva roky náročné, ale krásné práce mají za sebou tvůrci českého pavilonu. Ten reprezentuje Česko na světové výstavě, která se letos koná v Japonsku. 

O následném využití pavilonu, nesnadné komunikaci, stavbě ve tvaru spirály a pocitech, které by měla vyvolávat, tvůrci promluvili pro Aktuálně.cz. Jejich zážitky vás možná překvapí.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že práce v této asijské zemi bude snová, protože jde o národ známý svou poklidností a vlídností, realita byla jiná. Japonci mají přísná pravidla, která je nutné dodržovat, proto realizace stavby rozhodně nešla jako po másle. "Celkový proces trval přibližně 28 měsíců. I přesto, že jsme museli splnit během povolovacího procesu z českého pohledu nestandardní požadavky od japonských úřadů jako například testy statických spojů i implementaci výrazných změn kvůli požadavkům na požární bezpečnost," uvádí architekt Tomáš Beránek. 

Vzhledem k tomu, že nejde o jednoduchou stavbu, ale vlastně takovou velkou stavebnici z českého smrkového dřeva, čekalo je mnoho výzev. Poradit si museli například s unikátní fasádou, kterou tvoří umělecké zasklení a panelový systém odolávající seismicitě.

Vysoká škola komunikace

Architekty však nepotrápily jen výzvy spjaté s vytvořením návrhu. Jejich síly a dovednosti pořádně prověřila spolupráce, nedůvěra, povolení a zcela odlišná komunikace. "Nejprve jsme spolupracovali se studiem KINO Architects - velice dobrými architekty, kteří nás ale s konceptem spirálovité dřevostavby nedokázali dostatečně podpořit a náš návrh u místních autorit prosadit. Místy se nám zdálo, že projektu sami nevěří," popsal Michal Gabaš. "I z toho důvodu jsme následně začali spolupracovat s architekty z Tokia - Frankem la Rivierem a Koenem Klinkersem. Tito nám pomohli projekt dotáhnout do úspěšného cíle," líčí.

Během práce na pavilonu se naučili především trpělivosti. Zároveň bylo nutné, aby si stáli za svým. "Jednalo se o vysokou školu komunikace a nahlédnutí do naprosto kulturně odlišných společenských zvyklostí," doplňuje. 

Tvůrci pavilonu museli vehementně vysvětlovat svá rozhodnutí i záměry, aby došli k vysněnému cíli. I tak pro ně spolupráce s nimi byla klíčová a jsou za ni vděční. "Byla nutná důsledná a konzistentní kontrola při jednání s ať už našimi partnery v Japonsku, nebo později generálního dodavatele při kontrolních dnech, aby se nestalo, že se záměr ,ztratil v překladu'," tvrdí Beránek.

Náročnost je posunula

Aby toho nebylo málo, dvojice se musela popasovat se stále novými požadavky od japonských autorit. V zemi vycházejícího slunce totiž podle Beránka nemají velké zkušenosti s použitými CLT panely, takže bylo nutné vše ověřovat a testovat. "Platí zde naprosto striktně pravidlo: "safety first", což je ale v zemi s vysokou seismicitou určitě správně," dodává Gabaš. S jeho tvrzením souhlasí i Beránek, i když je některé japonské - z evropského pohledu absurdní - nároky nepříjemně překvapily. 

"Projekt nás jako architekty posunul dále - především ve fázi návrhu, ale i následné realizace. Úspěšné dokončení takto tvarově komplikované stavby na druhé straně zeměkoule nám dodalo odvahu a přesvědčení, že lze zvládnout i velice komplexní a složitá zadání. Až příště přijde příležitost něco realizovat na druhé straně planety, budeme si jistější," věří sobě i svému kolegovi Gabaš.

Obrovská čest

Sebevědomí je u architektů takto významných staveb důležité. Pokud by si tvůrci nevěřili, pravděpodobně by ani nevyhráli soutěž o návrh pavilonu. I přesto, že vytvořili odvážnou budovu, k realizaci přistupovali s naprostým respektem. "Ležela na nás tíha národní reprezentace. Pro architekty je možné Expo přirovnat k významu, který má olympiáda pro sportovce - alespoň tak to vnímám. Nerad bych mluvil za kolegy z ateliéru, ale pro mě osobně se jedná o obrovskou čest," tvrdí Gabaš. 

"Rád bych zmínil i přínosnost zkušeností, které podobné projekty přináší všem zúčastněným stranám. Výměna informací, nejen týkající se architektury, obě strany obohacuje a posouvá kupředu. Vidím v tom i odkaz našeho konceptu spirály - vývoj společnosti," doplňuje Gabaše Beránek.

Osobní, ale i společenský rozvoj a osud stavby

Pavilon je podle architektů koncipován jako cesta. Jde o spirálu, která se rozšiřuje směrem vzhůru a má symbolizovat osobní, ale i společenský rozvoj. "To, jak návštěvník stoupá po spirále směrem nahoru a cesta se rozšiřuje, symbolizuje i rozšiřující se obzory, zkušenosti, vzdělání jedince, ale i společnosti jako celku. Pavilon na návštěvníka působí fyzicky - pohybem do kopce vzhůru - a duševně, a to náplní výstavy, která nás má vést k zamyšlení. To vše formuje naši vitalitu," popisuje Gabaš.

Hlavním zážitkem z pavilonu mají být pro běžného návštěvníka, kromě samotné architektury, překvapivé prostorové momenty spolu s unikátní uměleckou výstavou, která je koncipována jako multimediální imerzivní zážitek, kombinující skleněné sochy od Ronyho Plesla, kresby od Jakuba Maskera Matušky a multimediální prvky od studia Lunchmeat. "Velmi mě těší, že se nám povedlo zrcadlit vnitřní prostor spirály navenek a zase zpět do interiéru," pochlubil se Beránek.

A co se stane s pavilonem po skončení Expa 2025? "Patrně je ve hře více scénářů. Cíl je pavilon prodat - může zůstat na místě v Japonsku anebo je zde i možnost návratu do ČR. Jisté je, že po skončení Světové výstavy bude nutné parcelu, na které pavilon stojí, vrátit do původního stavu. Otázka je, jak moc smysluplné a ekologické by bylo transportovat veškerý materiál zpět do ČR," uzavírá Gaboš, který by byl nejraději, kdyby pavilon zůstal stát v Japonsku, když byl pro tuto zemi navržen.