Smutný je známý především pro svou spolupráci s Janem Svěrákem a Václavem Marhoulem. Dvojice jedněch z nejznámějších českých režisérů mu roku 2024 také předávala Českého lva za mimořádný přínos kinematografii. Z čísla, kdy oba režiséři vystupovali s mexickými klobouky, byl nade vše cítit vděk a respekt. Vladimír Smutný za svou více než 40 let dlouhou kariéru hlavního kameramana vystřídal několik zcela odlišně zaměřených režisérů, od Karla Kachyni přes Jaroslava Soukupa po Jiřího Vejdělka.

To podtrhuje jeho neuvěřitelnou všestrannost. Dokázal vstoupit do každého žánru, nejdůležitější byl pro něj příběh a jeho interpretace skrze obrazy. Neopovrhoval žánrovou tvorbou a lehčími tituly. Naopak. Povahu filmů skrze barevnou tonalitu a svícení vyzdvihoval. Jeho styl ve spolupráci s režisérem, což stavěl nade vše, byl vždy podmíněný vyprávěním. Veškeré volby směřoval k emoci a náladě dané scény.

Právě v této zdánlivé nenápadnosti spočívalo jeho mistrovství. Dokázal uhrančivě malovat přirozeným světlem, stejně tak (pokud to žánr vyžadoval) uměl plasticky pracovat s umělým a stylizovaným svícením. Sám o sobě uvažoval jako o citlivém a na sebe neupozorňujícím vypravěči, který je plně oddaný příběhu. Jeho pojetí kameramana by se dalo přirovnat k pomyslnému průvodci, jenž diváka fikčním světem nenápadně provází.

Stejnou měrou skromný jako nekompromisní

I tak vycházel ale ze sebe a svých inspiračních zdrojů. Od mládí byl vášnivý čtenář, miloval fotografii a výtvarné umění. Tyto prvky dokázal s citem pro rámování a kompozici dokonale skloubit. Pečlivou přípravu a klíčové objíždění lokací kombinoval s až impulzivní impresí. Byl stejnou měrou skromný i nekompromisní. V záběru vždy zanechal kus vlastní životní zkušenosti, jakkoli na subtilní a nepostřehnutelné rovině.

Obdivuhodnou přizpůsobivost stylům, žánrům i produkčním podmínkám si osvojil i díky dlouholeté barrandovské praxi. Jde o tvůrce staré školy, která si musela v systému socialistické kinematografie nejdříve projít pomocnými pozicemi. Vystudoval FAMU, pracoval jako reklamní fotograf průmyslového podniku i jako švenkr krátkého filmu. Po přechodu na Barrandov spolupracoval na některých novovlnných filmech, asistoval u autorských filmů Františka Vláčila i žánrových her Václava Vorlíčka. Na první film v pozici hlavního kameramana si počkal do svých 40 let.

Raritou je i skutečnost, že natočil slavný záběr popáleného Jana Palacha v nemocnici. Krátký segment je neklidný, roztěkaný, nekonkrétně zachycující Palachovu bolest. To je způsobeno podmínkami, kdy Smutný kameru propašoval tajně, ale také jeho intuicí a citem pro daný moment. I tento záběr, hodnotný především z historického hlediska, má v sobě jasně danou myšlenku, prostřednictvím které s námi autor komunikuje.

Schopnost pracovat s produkčními omezeními a neslevit při tom z uměleckého záměru či kvality byla další z jeho oceňovaných aspektů, stejně jako práce v extrémních podmínkách. S českým rozpočtem, jakkoli ve své době nejdražším, dokázal nasnímat výpravně výbušnou válečnou romanci Tmavomodrý svět i zachytit vyprahlou bolest rozpálené africké pouště v Tobruku. Z loutek poskakujících v mechu šumavských lesů pak ve filmu Kuky se vrací vykouzlil dobrodružný spektákl.

Od Discopříběhu přes Vratné lahve až k Nabarvenému ptáčeti

Díky jeho všeobecné adaptabilitě po revoluci spolupracoval na mnoha mezinárodních projektech. Několik generací českých kameramanů a kameramanek ovlivnil i přímo. Léta přednášel na pražské FAMU. Dle slov jednoho z aktuálních studentů kamery dokázal hodiny vyprávět a vzpomínat na své filmy a jejich realizaci, stejnou měrou se ale se svými studenty bavil o nových filmech. Aktivně chodil do kina, filmem a uměním dýchal.

Rád v rámci vytyčených mantinelů experimentoval. Bavila ho práce s ruční kamerou, kde měl prostor k improvizaci, i dlouze inscenované záběry s chirurgicky přesným jeřábovým pohybem. Drtivou část kariéry si atypicky své filmy sám švenkoval. Rád měl nad snímáním i manuální kontrolu, zatímco sloužil obrazu a umělecké vizi.

Adaptoval se na digitální kamery, a především znal jejich úskalí. Aktivně sledoval technologické trendy. Vždy si dokázal udržet pevnou profesní pozici, díky své práci a charakteru byl vyhledávaný, v posledních letech zůstal především u spolupráce s dlouhodobými kreativními partnery (Svěrák, Marhoul, Vejdělek, Svoboda).

Těžko si představit někoho s tak ohromným rozptylem, který čítá noirovoou parodii Mazaný Filip, generační muzikál Discopříběh, hollywoodsky uhlazené filmy Jana Svěráka, komerčně úspěšné lifestylové komedie, surově poetické černobílé Nabarvené ptáče, melancholickou Smrt krásných srnců, ale třeba i psychologicky promlžený a hutný Zánik samoty Berhof či traumatickou zkušenost zpřítomňující Leu.

Jeho filmografie zahrnuje přes 60 titulů. Za své filmy má osm Českých lvů, stejný počet získal i od Asociace českých kameramanů. Za celoživotní dílo byl oceněn roku 2019 v Karlových Varech, roku 2024 mu byla udělena medaile Za zásluhy I. stupně. Ve Vladimírovi Smutném odešel příklad a vzor, jehož přemýšlení nad filmovým obrazem bylo univerzální, zacílené na emoce a hluboce upřímné.

Nejlépe jej vystihuje jeho odpověď na otázku, kterou mu v pořadu Na plovárně položil Marek Eben, který se ho zeptal, v čem tkví krása černobílého materiálu. "To je ta vzdálenost od reality. My jsme měli doma kufr fotek, které jsem si jako dítě prohlížel. Nikdy to nebyla skutečnost, byl to obraz. Fotografie nikdy nebyla realita. Formou černobílé fotografie se od reality velice jednoduše vzdálíte. A není nic krásnějšího než se vzdálit."