V dubnu 2010 jste byl v Polsku coby zahraniční redaktor České televize, dokonce jste měl podle původního plánu cestovat oním tragickým letem. Jak na tu událost vzpomínáte?

V ten den hned ráno jsem si uvědomil, co se tehdy před devátou hodinou ve Smolensku stalo. Já tam byl asi o tři dny dříve, odskočil jsem si do Moskvy, chystal jsem se tam. Pochopitelně jsem tam už nejel, protože jsem o celé záležitosti informoval z Moskvy. Vybavuje se mi, že postupně přicházely různé informace.

Ta první byla taková, že došlo k neštěstí, ale nemluvilo se ještě ani o mrtvých, ani o zraněných, pouze o problémech při přistání. A během několika minut přicházely další a další informace. Celý ten 10. duben před 15 lety byl pro mě pracovně ve znamení té události. Dodnes mám před očima mnoho lidí, kteří na té palubě seděli. Já s nimi ještě několik dní před tím mluvil ve Varšavě, některé jsem znal velmi dobře.

Jaká byla v té době v Moskvě atmosféra? Mluvilo se tam o tom?

V Moskvě se o tom samozřejmě mluvilo. Byla to zpráva, která pochopitelně zajímala celý svět. Já se ale přiznám, že jsem se příliš nevěnoval tomu, jak se na to dívají Rusové, ale měl jsem puštěné různé televizní stanice. Na místě jsem měl pochopitelně hodně kamarádů, novinářů a známých. Takže jsem se spíše zajímal o informace z místa.

Během pohřbu osobností, které při leteckém neštěstí zahynuly, jste zase reportoval z Polska. Jak jste vnímal atmosféru tam?

Dodneška si to detailně vybavuji… Často jsem se setkával s tehdejším polským prezidentem Lechem Kaczyńským. Měl ke mně, řekl bych, hezký neformální vztah jako k zahraničnímu zpravodaji, který dlouhá léta působil v Polsku. Znal jsem ho už dlouho a pochopitelně ten den se mi vybavil především on, který s manželkou vedl delegaci.

Ve Varšavě jsem byl nejen při vystavení rakve, ale také při převozu rakve z varšavského letiště do Prezidentského paláce. V životě jsem nezažil ve státním měřítku takovou smutnou událost, stejně jako samotný pohřeb v Krakově.

Vůbec ty dny po tehdejším 10. dubnu patří v mé novinářské kariéře k největším událostem, které jsem jako novinář během bezmála 30 let, co jsem působil jako zahraniční zpravodaj, zažil. Tahle událost byla jedna z největších,
kterou jsem "obsluhoval".