Dnes vyhledávaná řemeslnice dvaačtyřicetiletá Lucie Šafářová se do renovace nábytku zamilovala již v dětství. Start nové kariéry pro ni nebyl jednoduchý. I tak se svého snu nevzdala a rozhodla se, že každý kus nábytku, který projde její dílnou, dostane nový život. Stejně jako ona. 

Do milovaných renovací se pustila s vervou, nebojí se kombinovat tradiční techniky s moderními prvky a experimentovat s barvami a texturami. "To dává mým projektům jedinečný vzhled. Věřím, že starý nábytek si zaslouží druhou šanci a může se stát středobodem jakéhokoliv interiéru," tvrdí tvůrkyně a rodačka z Tábora, která nábytek přetváří v rodinném domku v pražském Radotíně.

Pochybnosti ji nezastavily

Je evidentní, že Lucie neexperimentuje jen s nábytkem, ale i se svým životem. Nevrátit se do korporátu z mateřské dovolené bylo totiž jedním velkým experimentem plným nejasností. "Cítila jsem, že potřebuji dělat něco smysluplného. Něco, co přináší radost nejen mně, ale i dalším lidem, a proto mě to naplňuje," popisuje svoji motivaci začít se naplno věnovat dosavadnímu koníčku. 

Jak už to tak u startu podnikání bývá, Lucie musela řešit finance a občas bojovat se skepsí. "Jestli to vůbec má smysl, jestli to nejsou jen staré krámy, jestli se tím uživím. I když je někdy těžké skloubit řemeslo s péčí o děti a dalšími povinnostmi, tak vím, že tahle práce je moje terapie. Útěk do mého světa," přiznává. "Po osmi letech doma jsem začala tušit, že zpět do kostýmku a korporátu se už nevrátím. Moje mamka tvrdí, že jsem přece nestudovala vysokou školu na to, abych někde brousila v garáži staré křeslo, ale já cítím, že se vydávám směrem, kterým jsem již dávno měla jít. A miluji to," líčí.

Únik do vlastního světa se jí i přes počáteční obavy vyplatil a po úspěšných proměnách komod se soustředí na čalounění křesílek. Tím rozšiřuje svůj tvůrčí repertoár s nádechem vintage stylu. "Vždy mě fascinovalo, jak může látka a struktura proměnit 60 let staré omšelé křesílko v něco nečekaného. Čalounění je pro mě další způsob, jak spojit umění s praktičností. Každý kus je pak originál, který bude zaručeně osobitým doplňkem," popisuje a zároveň dodává, že křesílka přináší do interiérů jedinečné solitéry s duší.

Popostrčily ji kamarádky

Každý musí někde začít, proto jejími prvními zákazníky byly maminky dětí ze školy, kterou navštěvují i Luciiny ratolesti. "Kamarádky mě donutily založit účet na sociálních sítích, které jsem do té doby úspěšně bojkotovala. A ono se to začalo nabalovat. Vlastně asi samospádem, rozkřiklo se, co dělám. Nemám nijak přesně promyšlenou marketingovou strategii - spíš se řídím intuicí," tvrdí.

Dnes si zakázky snaží pečlivě vybírat a při jejich tvorbě se řídí a inspiruje vlastními nápady, nikoliv tím, co je leckde k vidění. "Tři děti, pes a manžel vás občas donutí zabouchnout za sebou dveře od reality a utéct do světa vlastních myšlenek. Aby mě práce bavila a bylo to znát na výsledku, potřebuji, aby byla tvůrčí. Abych si mohla hrát s barvami a humorem. Nedávno jsem například musela odmítnout zakázku na přečalounění setu židlí stejnou látkou. I když mám hluboký obdiv k těm, kdo takovou práci dělají precizně, pro moji povahu by to bylo příliš monotónní," říká s úsměvem.

Šunty, ztráta času a dobrodružství

Záležet si dává i při výběru nábytku a přiznává, že se musela naučit rozeznávat vintage kousky od odpadu. "Lidé prodávají opravdu spoustu nábytku třeba z pozůstalostí nebo co najdou na půdě a podobně - a spousta je už v dezolátním stavu. Na začátku jsem párkrát naletěla a pořídila naprosté šunty a ztratila jsem čas snahou je dát do kupy. Teď už vím, že některé kusy se prostě nedají zachránit a jak to včas poznat," doplňuje.

"Kdysi jsem vytahovala židle z kontejneru, blokovala dopravu při nakládání nábytku a už jsem se i pohádala s paní, protože já prostě ten kousek od Jiroutka viděla první," směje se. Právě takové dobrodružné situace jsou pro ni signálem správného směřování. "Když se děti musí zmáčknout v autě, abych naložila další komodu, vím, že je to moje cesta," uzavírá aktivní maminka a zapálená tvůrkyně.