Cyril Höschl uměl psychiatrii jako nikdo jiný. Pomohl mnoha lidem nejen v nemoci, ale i v životní nouzi a tísni. Tak nějak přirozeně, bez kraválu. Před listopadem 1989 neprozradil komunistické Státní bezpečnosti nic, co by na sebe ti, kteří byli v jejím hledáčku, na sebe už nevykecali sami. Pomluvy, které v tomto směru zaznívají, jsou zlovolné. Z těch, kdo mluvili v jeho prospěch, věřím nejvíc Jiřině Šiklové, kterou její pocity nikdy nepodvedly.

Psychiatrii vzal původně jako obor z nouze, ale propadl jí okamžitě. Stejně jako mně, i jemu učaroval Lubomír Hanzlíček, který vedl Výzkumný ústav psychiatrický. To byl geniální a zároveň nadšený psychiatr - a svoji jiskru Cyrilovi předal. Cyril pak pracoval bez ohledu na nesvobodu a svoji cestu psychiatrií si prorubával sám, po svém. A činil tak znamenitě, díky čemuž mohl hned po listopadu 1989 převzít vedení ústavu. Zároveň také působil na nově vzniklé 3. lékařské fakultě UK v Praze, kde se záhy stal děkanem. Zvolen byl dvakrát a kandidoval i na rektora Univerzity Karlovy.

Výuka psychiatrie tenkrát probíhala především v Bohnicích a následně také i na fakultě. Svůj neskutečný talent k řešení problémů prokázal tím, jak se vyrovnal s dotací, kde jednou z podmínek bylo, že nově vzniklá instituce nesmí být v metropoli. Postavil tedy v Klecanech, pár metrů za hranicemi Prahy, Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ). Zařízení, které šířkou svého výzkumného i léčebného záběru je srovnatelné s nejmodernějšími institucemi ve světě.

Poznali jme se hluboko v totalitě a dávali jsme dohromady psychiatrii po jejím ujařmení komunisty. Počínaje výukou studentů a doškolováním konče. Cyril sbíral jeden titul a jeden metál za druhým, doma i ve světě, ale stále zůstal normální. Nikdy nebyl nafoukaný a nikdy neodmítl pomoc. A to ani tehdy, když už nebyl opravdu v optimální kondici. Kromě jeho obětavosti mě fascinoval i jeho cit pro jazyk, jeho smysl pro humor, jeho nadstandardní IQ, paměť a kreativita.

Když pomyslím na ty ztráty, brečím. Jak želva. Cyrile, je to víc než smutné, bolí to. Moc. Až se jednou rozhodnou, že i psychiatři zaslouží pomník, rád bych viděl takový, kde si povídáš s Hanzlíčkem. Ale třeba jste už svůj dialog zase obnovili. Stýská se mi po tobě už teď.