Hopkins má mimořádně bohatý život a fotografickou paměť. Právě ta mohla být základem strhující autobiografie. A místy také je. Až se nabízí otázka, zda je vůbec možné, aby si sedmaosmdesátiletý herec vybavoval slova, barvy a zvuky svého mládí s takovou přesností.

Při popisu dětství a prvních divadelních představení využívá Hopkins přímou řeč, buduje očekávání a zaměřuje se na nejmenší detaily, které jej prý stejně jako statistiky odjakživa uklidňovaly. Jako kdyby psal román. Přes tuto preciznost a metodičnost zůstává mnoho motivů jen naznačeno a velká část knihy zmíněnou schopnost uchovávat podrobné vizuální obrazy dostatečně nezužitkovává.

Samota, alkohol a cesta za slávou

Základním tónem první části knihy je samota, uzavřenost a pocit prázdna. Hopkins otevřeně líčí, že dlouho vedl osamocený život a před vrstevníky utíkal do knihovny. Třídním klaunem se na internátní škole stal spíš z nouze. Teprve herectví mu umožnilo ze samotářské pozice vystoupit. "Když jsem hrál, nemusel jsem být sám sebou," píše. Podobné postřehy autor ale často víc nerozvádí, nesnaží se dopovědět, jak izolace poznamenala jeho vztahy a psychiku.

Důležitým motivem Hopkinsovy cesty za sebepřijetím je alkohol. Sloužil mu k odbourávání společenských zábran, ale zároveň ho 12 let držel v destruktivní spirále. Hopkins bez okolků přiznává, že se s ním tehdy nedalo žít. Popisuje napjaté manželství, hádky i depresi. Každé podobné odkrytí vlastní křehkosti má ale spíš formu stručného konstatování než hlubší reflexe. S postupujícími roky má přitom herec tendenci ke stále anekdotičtějšímu psaní.

Kniha nicméně postihuje většinu milníků Hopkinsovy klikaté cesty za slávou. Od dospívání v rodině svérázného velšského pekaře a školní šikany přes studium herectví v Cardiffu, naverbování do služeb Jejího Veličenstva a zaskakování za legendárního Laurence Oliviera až po hollywoodskou kariéru a řadu oscarových nominací (z nichž dvě proměnil).

Přestože by většina čtenářů možná očekávala, že podstatná část knihy bude věnována filmovým rolím, Hopkins přistupuje k Hollywoodu s odstupem. Nikdy si prý úplně nezvykl na všechen ten humbuk. Jeho spolupráce se Stevenem Spielbergem, Francisem Fordem Coppolou či Davidem Lynchem je zmíněna jen letmo, nebo vůbec. Detailněji přibližuje akorát natáčení thrilleru Mlčení jehňátek. Dozvíme se, jak ho napadlo pojmout lidožravého psychiatra a psychopata Hannibala Lectera jako "klidné, ale ostražité monstrum".

Mělo to celé smysl?

Hopkins je proslulý tím, že na natáčení přichází s perfektně naučeným textem a promyšlenou koncepcí role. Proto každé nahlédnutí do jeho pomyslné tvůrčí dílny, poodhalující hereckou techniku založenou na skládání jednotlivých dílků, patří k tem nejvděčnějším pasážím. 

Jindy ale Hopkins od příběhu svého života odbíhá k nesouvisejícímu popisu scén ze svých oblíbených filmů nebo pěje chválu na kolegy. Celek drží pohromadě hlavně díky upřímnosti. Hopkins sice nenabízí mnoho překvapivých informací, ale odvděčuje se nám něčím jiným: možností vidět slavného herce jako člověka, který se stále ptá, zda to celé mělo smysl.

Kniha obsahuje 25 kapitol a množství doprovodných fotografií z Hopkinsových veřejných výstupů i soukromého rodinného alba. Posledních 30 stran tvoří výběr jeho oblíbených básní - od Shakespeara po Audena. Podobné zakončení má svou logiku. Hopkins se vrací k tomu, co ho přivedlo na jeviště, k pozorné práci s hlasem, k rytmu slov a kráse anglického jazyka.

Autobiografie tak příhodně nekončí velkým gestem hollywoodské hvězdy, ale Hopkinsovým vyjádřením vděčnosti za život a lidi, které během něj potkal. Výsledný dojem je přesto rozporuplný. Na jedné straně stojí herec, který se dokáže podívat na svůj život bez pózy a zbytečné sebechvály, ale na straně druhé vznikl text, jenž namísto vyčerpávající a objevné sebeanalýzy přináší jen vybroušené, postupně stále méně soudržné fragmenty.

Citát, který dal knize jméno, je inspirován starou fotografií Hopkinse batolícího se na pláži se svým otcem. Jde o přiléhavý název. Kdesi v nitru je Anthony Hopkins zřejmě stále oním malým chlapcem z Walesu, kterého okolí přesvědčovalo, že to nikam nedotáhne, a který potřebuje čas od času ujistit, že si vedl dobře. Po dočtení se vám ale v reakci na zvolený titul zároveň chce dodat "mohlo to být lepší".