"Členitost a barvitost terénu, kterým procházíte, je až neuvěřitelná," říká Karolína. Pacifická hřebenovka totiž není jen krásná, ale především extrémně náročná. "Spoléhala jsem na to, že mám fyzičku vybudovanou sportem a trekováním," říká. "Ale taky jsem si v rámci přípravy zkusila narvat batoh šutrama a vyběhnout do kopce, jak mi někdo radil," směje se s tím, že jednou jí to stačilo.

Přes hory i přes pouště

Kvůli čtyřtisícovým horám ale musela projít rychlokurzem, jak používat mačky a cepín. "Obojí z toho se mi kvůli obrovským haldám sněhu strašně moc hodilo," vzpomíná. Extrémy počasí si "užila" se vším všudy, od enormního větru přes patnáctistupňový mráz až po teploty přesahující 45 stupňů Celsia. Nic z toho ji ale příliš nerozhodilo. "Jsem takový yes-man. Pracuju s tím, co v dané situaci přijde a snažím se zůstat klidná."

Útěk před požáry i záchrana z divoké řeky

Na 151 dní dlouhou cestu vyrazila úplně sama. "Myslím si, že takto je ten zážitek vzácnější a mocnější, člověk nepřijde o tu barvitost lidských příběhů," vysvětluje. Až na konec cesty za ní přijel tatínek, přítel a přítelův tatínek. "Takže jsme tím cílem prošli spolu, to pro mě byl jeden z nejhezčích momentů hřebenovky," vzpomíná. 

Cesta ale nebyla jen o euforii, krásné přírodě a úchvatných výhledech, zažila i těžší chvíle. Hejna komárů, útok včel, nedobrovolné koupání v řece, útěk před požáry. "Asi 200 kilometrů u oregonské hranice jsme se s ostatními, které jsem ten den potkala, rozhodovali, jestli jít dál nebo ne. Nakonec jsme z trailu sešli. A dobře jsme udělali, protože požár najednou změnil směr a z hodiny na hodinu ten trail začal hořet," popisuje.

Nikdy nezapomene ani na brodění divoké řeky. "Měli jsme vody po pás a byli jsme hodně poranění a poškrábaní. Jen o kousek dál jsme si pak všimli dvojice, která řeku brodila na úplně špatném místě. Jednomu se svezla noha a spadl do ní. Tehdy jsem poprvé využila lano, o kterém jsem si myslela, že ho nesu zbytečně. Díky němu jsme ho ale pak ve třech lidech z řeky vytáhli, úplně potlučeného a otřeseného." 

Setkání s medvědy. A medvíďaty

I tehdy se jí ale podařilo zachovat chladnou hlavu. "Mám to nastavené tak, že ta zvířata do přírody prostě patří a my bychom je neměli rušit. A když už je vyrušíme, tak bychom jim neměli dělat ještě víc potíží." Přiznává však, že strach na ni dopadl, když na stromě viděla medvídě. "To jsem si hned vzpomněla, že kde je medvídě, je poblíž i jeho matka, která určitě nebude nadšená, že mě vidí. V tu chvíli jsem málem potřebovala vyměnit kalhoty," popisuje opět s humorem sobě vlastním.

Otočit domů, to ale nikdy nechtěla. "Když dáte dvacet tisíc za letenku, tak se vám to fakt nechce vzdát," říká se smíchem. Motivací pro ni byli i lidé, které na cestě potkala - nejen trail angels, ale i další hikeři. "Jeden Američan mi řekl, že hřebenovka je předměstí nebe. Úplně s ním souhlasím. Kdyby se lidé všude chovali tak ohleduplně jako tam, svět by byl krásnější," říká a jedním dechem dodává, že i kvůli tomu by se chtěla na hřebenovku vrátit. "Ráda bych jim oplatila jejich laskavost, popovídala si s nimi a podělila se o zkušenosti."