Ve své práci se často potkávám s personalisty a personálními řediteli a poslední dobou často slýchám následující příběh: Mladý, často talentovaný člověk, zájemce o práci je hluboce zklamaný a rozčarovaný z toho, co mu firma jako zaměstnavatel nabízí. Někdy je problémem nerealistická představa o výši platu, mnohem častěji ale "pracovní podmínky". Otázky jsou:

·       U vás se pracuje celých pět dnů v týdnu?

·       A skutečně musím být v práci, vždyť home office je už standard!

·       Vy nemáte firemního terapeuta?

·       A jsou u vás vůbec nějací influenceři?

·       Výplata je podle hodin a výkonu? To snad už ani není legální!

Lidé pak odchází zklamaní za jinou nabídkou, často proto, aby se po nějaké době vrátili se zjištěním, že jinde není tráva zelenější. Je to škoda, protože firmy tak přicházejí o zaměstnance, kterým by uměly nabídnout růst, perspektivu a budoucnost.

Z čeho plyne ta deziluze, hlavně u nezkušených lidí? Důvodem je nesoulad mezi realitou zaměstnávání a mezi tím, jak je popisována v časopisech a také internetových médiích, která píší o tom, jak zaměstnávání vypadá. Velmi často totiž píšou, řekněme, o trendových a v praxi málo reálných věcech.

Zkrátka a dobře, média vytvářejí dojem, že nejdůležitější vlastností a snahou každého zaměstnavatele je postarat se o dokonalou rovnováhu, pohodu a štěstí všech svých zaměstnanců, a to i za cenu ustoupení od toho, co je náplní jejich práce. Tento dojem a z něj plynoucí očekávání stoupá tam, kde je podstata práce samotné kreativní, nebo přinejmenším velmi kvalifikovaná, a kde se pracuje "v kanceláři".

Firmy, se kterými se setkáváme, a jejich výčet jde napříč ekonomickým spektrem i napříč mapou České republiky, se o své zaměstnance starají a starat chtějí. Nabízejí vesměs konkurenceschopné platy, standardní sadu výhod a benefitů, velmi často individuální přístup k zaměstnancům. Za to očekávají výkon a disciplínu. Pokud existuje home office, pak vesměs za striktně daných a vymáhaných podmínek, které se ani neblíží romantickým představám o "digitálním nomádství". Work-life balance je, pokud vůbec, papírová koncepce, která nemá dopad do reálných podmínek zaměstnání. Představa o "flat-rate", tedy že se se zaměstnavatelem domluvíte na pevné mzdě, kterou pak budete dostávat bez ohledu na výkon a efektivitu práce, dokonce bez ohledu na počet hodin, je pak skutečně mimo realitu. Za celou praxi jsme se s tímto systémem setkali jen dvakrát, v obou případech způsobil zaměstnavateli velkou bolest hlavy a zaměstnancům mrzení.

O něco legitimnější, ale také nereálné jsou domněnky, že vše bude "z mobilu" a digitálně. No a tolik diskutovaný čtyřdenní pracovní týden, samozřejmě "za stejné peníze": jsou místa, kde tento způsob organizace práce jako forma benefitu, a dokonce i jako forma regulérního řízení, skutečně existuje. Vždy však znamená, že zaměstnanci musí za ty čtyři dny udělat stejné množství práce, jaké by udělali za pět. A zde končí legrace i benefity.

Kde se bere naivita

Kde se bere ten strmý rozdíl mezi nerealistickým očekáváním zaměstnanců a praxí? Respektive proč se tak často píše o trendech, které v realitě neexistují, nebo jsou spíše kuriózními výjimkami než trendy? Upřímně řečeno nevím, ale předpokládám tři možnosti. První je, že novináři v oboru zaměstnávání často píší ne o tom, co je, ale o tom, co by si přáli, aby bylo. Druhým důvodem je, že opisují od svých zahraničních kolegů, kteří píši také o tom, co by si přáli, navíc někdy v kontextu zcela jiné kulturní reality, než jaká je ta naše. Třetím důvodem jsou agentury a firmy, které poskytují různé benefitní nebo konzultační služby a které si obvykle udělají mezi svými zákazníky průzkum o krásném světě, který pak prodávají dál coby reklamu na své služby. Ať je pravda jedno, vše, či nic, důsledkem jsou naivní a zklamaní uchazeči a zaměstnavatelé, kteří přicházejí o kvalitní lidi. Můžete namítnout, že jim přece mohou to vše nabízet, ale realita jak rozpočtů, tak praktického využití vypadá úplně jinak.

Zůstat na zemi

Každá firma a instituce, které záleží na jejích zaměstnancích, by se měla snažit vytvářet co nejpřátelštější prostředí a konkurenceschopnou odměnu. Rozhodně to ale neznamená být trendy za každou cenu a rozhodně to neznamená dělat věci proti smyslu práce. Stejně tak je právem každého člověka očekávat, že dostane v práci přijatelné podmínky a že bude oceněn. Rozmazlování a čtyřdenní pracovní týdny jsou ale ze světa pohádek, které se vypráví před spaním.

Zůstaňme na zemi.

Autor je firemní sociolog