Vydání jeho nové desky předcházely tři singly, které světu jasně říkaly "nic se nezměnilo". Ačkoliv osobitý, jasně rozeznatelný styl je pro fanoušky důležitý, vydávat stejná alba dvacet let v kuse také není zrovna nejstrategičtější volba. Přitom sám Cooper svou image postavil na rozmanitosti a ztřeštěnosti, i když přiznává, že za jeho slávou často stály fámy, které si v době před internetem žily vlastním životem a nabývaly často absurdních rozměrů.

Dnes se zdá, že Cooperovi zbylo hlavně showmanství, které v jeho případě musí hudbu nutně doprovázet, aby byla dostatečně přitažlivá. Ostatně i při podepisování první smlouvy s Frankem Zappou byl producent uchvácen hlavně tím, jak vystoupení celé kapely absolutně nedávalo smysl. "Nechápu to, a proto si plácneme," řekl Zappa před uzavřením smlouvy na tři alba.

Zmrtvýchvstání kapely a zbytečná monotónnost

Nová deska obsahuje 14 písní, všechny pečlivě namasterované a zvukově vyladěné do nejmenšího detailu, stejně jako na předchozí desce Road. Na rozdíl od ní se ale na "Pomstě" po 51 letech sešli původní členové Alice Cooper bandu. Kapela nedávno ohlásila comeback poté, co ji v 70. letech rozvrátila Cooperova panovačnost a závislost na drogách. Spory tehdy nevyřešil ani fakt, že zpěvák absolvoval odvykací kúru. A protože byl Vincent v té době tváří kapely, rozhodl se po jejím rozpadu v roce 1974 nechat oficiálně přejmenovat právě podle jejího jména na Alice Coopera a zahájil sólovou kariéru.

Teprve před deseti lety začali bývalí členové vyjednávat o znovuobnovení původní sestavy. Po vydání alba Road Alice Cooper a jeho hlavní producent Bob Ezrin poprvé připustili, že by bylo možné dát kapelu znovu dohromady. Jejich vliv se na nahrávce promítá hlavně v písni Crap That Gets in the Way of Your Dreams, kde se skupina vrací s mírně oldschoolovým zvukem i kytarovým riffem. Naopak jasnou ukázkou nové tvorby Alice Coopera je track Wild Ones, který desce vhání nový vítr do jinak poměrně výrazně záplatovaných plachet.

Zvlášť v druhé půlce alba se však písně začínají slévat v jednotvárnou hmotu, nemění se tempo, zvuk a pomalu ani riffy. Přitom má deska i své světlé momenty, jako je již zmíněná skladba Wild Ones nebo bluesovější What a Syd. Sesbíraný materiál ovšem rozhodně nevydá na 14 dobrých písní, a to ani těch tříminutových. Možná kdyby autoři nad deskou ještě chvíli přemýšleli, část písní vyřadili, některé osvěžili kreativnějším beatem a nakonec vydali vyladěné album třeba jen o osmi stopách, pak by se mohlo mluvit o velkolepém návratu a skutečné "odplatě" Alice Coopera.

"Každá písnička působí jako rokenrolová klasika!" říká na svém webu zpěvák a má pravdu. Jedna skladba zní jako druhá a jako tisíce jiných, které za dobu existence rocku spatřily světlo světa.

Naopak spíše ku prospěchu věci je fakt, že textově Alice Cooper zůstává u svých tradičních témat. Hadi, krásné ženy, zbraně, peníze, ale i motivy zaprodání se pro slávu či krušných začátků kapely - vše v jednom balíčku s charismatickým Cooperovým hlasem, zabaleno ve stylově hororovém přebalu alba.

Skvosty mezi hodinami průměru

Vydávat písně ve velkém množství s předpokladem, že si z nich posluchač vybere své oblíbené perly, už se dnes nenosí. Na tuto strategii přitom Cooper po celou dobu své kariéry dost často sázel a vycházelo mu to. Songy jako School’s Out, Hey Stoopid nebo Poison jsou důkazem toho, že Vincent umí napsat hit, pokud ovšem máte trpělivost probrat se hodinami průměrného materiálu.

Kapela zatím neoznámila turné spojené s vydáním desky a sází pouze na koncerty po Spojených státech. To je možná škoda, protože ačkoliv album není zrovna jeden hit vedle druhého, v kombinaci s excentrickým Cooperovým projevem a velkolepou jevištní show by vystoupení mohlo přilákat řadu diváků.