Chiméra všeobecné dostupnosti, rovnosti v přístupu a současně léčby podle posledních (a často nejdražších) znalostí lékařské vědy je naším dlouhodobým prokletím. Podporují ji nejen vykladači české ústavy, ale především politici tvrdící už dekády, že naše zdravotnictví, reálně v evropském srovnání celkem průměrné, patří prý k nejlepším na světě - a ještě to dokládají různými z kontextu vytrženými daty. Pro aktuální politickou situaci je to pro ně dobrým řešením, protože mají dojem, že díky tomu se zdravotnickými reformami nebudou muset zabývat. 

Proti těmto mystifikacím veřejnosti bych mohl postavit vlastní zkušenosti, z nichž vyplývá, že například jen málokterý (pokud vůbec nějaký) německý špitál vypadá tak zanedbaně jako velké areály pražských nemocnic. I objektivní data týkající se krátkodobého přežívání českých pacientů s infarktem nebo cévní mozkovou příhodou, v níž jsme mezi rozvinutými zeměmi spíše lehce podprůměrní. Anebo nejsilnější a nejkomplexnější parametr, jímž je náš průměrný věk dožití. Ten samozřejmě ani zdaleka není pouhým odrazem zdravotnického systému a promítá se do něj mnohem více faktorů. Nicméně právě doba dožití nebo dožití ve zdraví jsou dalšími klíčovými parametry, v nichž za tradičními západoevropskými zeměmi zaostáváme, a to dokonce v jednotkách několika let. A co jiného by mělo mít zdravotnictví za cíl, když ne život ve zdraví a jeho absolutní délku?

Je tedy třeba přestat se lhaním si do kapsy a stávající postsocialistické zdravotnictví začít řešit. O jednotlivých reformách se nyní zmiňovat nebudu, protože by mi k tomu prostor jednoho článku nestačil.

Spíše upozorním na to, co by se mohlo stát, pokud budou politické elity i nadále tvrdit, že vše je v pořádku a nic zásadního se měnit nemusí.

Příklady stomatologů nebo fyzioterapeutů naznačují, že trh se nakonec prosadí. Dokážu si představit, že budoucnost českého zdravotnictví bez zavedení skutečně funkčního systému zdravotních pojišťoven povede k situaci, v níž lékaři smlouvy s pojišťovnami prostě mít nebudou a budou léčit za hotové. Jinými slovy, od svých pacientů budou vybírat přímé platby a za to jim budou poskytovat péči "tady a teď". A právě za této situace se ukáže, že dlouhodobé neřešení palčivých problémů zdravotnického systému povede k mnohem větší nerovnosti v přístupu, než je tomu dosud.

Ostatně, ani současnost žádnou rovnost negarantuje, protože systém nejrůznějších pacientů, kteří jsou rovnější mezi rovnými, tady vždy byl. Protože však žádné transparentní čekací listiny neexistují, stejně jako nezveřejňujeme kvalitu a počty výkonů jednotlivých nemocnic, odehrává se téměř veškerá diskuse nad českým zdravotnictvím na základě subjektivních zkušeností jednotlivců.

Náš systém s jednou dominantní a politickým establishmentem stoprocentně kontrolovanou pojišťovnou není ničím jiným než postsocialistickým otesánkem. V poslední dekádě absorboval dvojnásobek nákladů, přičemž si téměř nikdo nevšiml jakékoliv změny. Kromě platů zdravotníků a růstu nákladů na některé léky (zvláště pro onemocnění léčená v centrech) se nestalo nic. Akutních lůžek máme v nemocnicích možná o třetinu více, než bychom potřebovali, a jejich obložnost je těsně nad padesát procent. V Praze pracují desítky nebo stovky metrů od sebe kliniky či oddělení, které v jiných částech republiky zcela chybí. A nastavení celého systému je k tomu všemu ještě navíc deficitní. Proto kandidát ANO na post ministra zdravotnictví už předem deklaruje, že by se do něj po éře současného ministra musely hned na začátku nalít další miliardy. 

A to je tak, když nezodpovědní politici hřeší na to, že veřejnost opijí rohlíkem a budou donekonečna tvrdit, že máme jedno z nejlepších zdravotnictví na světě. Při současném nastavení bude výsledkem letošní deficit v jednotkách a příští rok už v desítkách miliard korun. A k tomu lékařské praxe, kde se bude běžně platit "na dřevo".

Takže si ještě pořád myslíte, že žádné reformy nepotřebujeme?