Přesně 75 let uplynulo od chvíle, kdy na okruhu v Silverstonu zaburácely motory a začala nová éra automobilových závodů - mistrovství světa formule 1.

Oficiálně šlo o Velkou cenu Evropy, tehdy prestižní čestné označení, které se udělovalo vždy jedné ze součástí šampionátu.

Ale důležitější než jméno byla samotná premiéra. Začínal historicky první ročník šampionátu, který se postupně stal nejsledovanějším motoristickým podnikem světa.

Formule 1 ovšem nevznikla ze dne na den. Mezinárodní automobilová federace (FIA) o zavedení jednotného mistrovství světa pro závody vozů sestrojených podle technických pravidel "Formule A" - od roku 1947 známých jako formule 1 - rozhodla už v roce 1949.

Série měla zahrnovat šest evropských Grand Prix a k tomu závod 500 mil v Indianapolis, který se ovšem jel podle zcela jiných technických regulí a zůstal vždy osamoceným "americkým ostrovem" v evropském šampionátu.

Účelem bylo sjednotit dříve roztříštěné podniky do jednoho žebříčku, dát sezoně jasný rámec a korunu v podobě světového šampiona.

Startovní pole v roce 1950 čítalo slavná jména, mezi nimi i pozdější legendy jako Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Luigi Fagioli či britští závodníci Reg Parnell a Geoff Duke.

První Velká cena se jela na staré letecké základně RAF Silverstone, která byla proměněna v závodní dráhu hned po konci války. Na závod se přišlo podívat na sto tisíc diváků včetně monarchy Jiřího VI. a královské rodiny.

Absolutně dominoval Farina s vozem Alfa Romeo 158. Získal pole position, zajel nejrychlejší kolo a zvítězil s více než půlminutovým náskokem.

Italská stáj Alfa Romeo, přezdívaná "tři F" - Farina, Fangio a Fagioli - byla v té době prakticky neporazitelná. Její přeplňované osmiválce měly ohromující výkon i spolehlivost. Farina se později stal také mistrem světa.

Zatímco se v Anglii rodila moderní formule 1, na druhé straně železné opony zůstalo vše při starém. Nebo spíš začalo pomalu uvadat.

Přitom jen o rok dříve, v roce 1949, se na Masarykově okruhu u Brna jela opět Grand Prix Československa, která patřila mezi nejváženější závody v Evropě.

Už před válkou zde měřily síly tehdejší elity jako Tazio Nuvolari, Rudolf Caracciola či Luigi Villoresi. A právě v roce 1949 se do Brna vrátil lesk. Přijela silná sestava z Itálie v čele s továrními týmy Ferrari a Maserati. Závod byl součástí prestižního mistrovství Evropy.

Jenže po únoru 1948 se situace začala rychle měnit. Československo se stalo součástí sovětského bloku, uzavřelo hranice, omezilo cestování, a hlavně: začalo vnímat svět profesionálního motorsportu jako "buržoazní přežitek".

Vláda sice ještě v roce 1949 závod povolila, ale bylo to naposledy. Rok nato už byli zahraniční jezdci v podezření a zúčastnit se mistrovství světa s vozy vyrobenými na Západě bylo prakticky nemožné. Železná opona, tehdy ještě čerstvá, se v oblasti automobilového sportu ukázala jako nesmlouvavá.

Zájem na Západě o Masarykův okruh přitom trval. FIA uvažovala o tom, že by Brno mohlo být jedním ze závodů nového šampionátu. Historie, tradice i kvalita trati tomu odpovídaly. Ale nebylo s kým jednat.

Mezinárodní závod v podmínkách totalitního režimu s přítomností západních týmů a novinářů byl vyloučen. Místo toho se v 50. letech jezdily "Grand Prix ČSR" jen s účastí závodníků ze spřátelených socialistických států. Šampionát formule 1 byl mimo dosah.

Na návrat Brna do velkého motoristického světa se čekalo až do 60. let, kdy motocyklová Grand Prix zamířila nejprve na starou přírodní trať a pak i na nově postavený autodrom. Ale formule 1 se sem nikdy nevrátila, ačkoliv se o tom několikrát jednalo.

Dnes, po 75 letech od premiéry v Silverstonu, připomíná tehdejší absence Československa v šampionátu nejen politický rozměr doby, ale i promarněnou šanci.

Zatímco ve světě začínala zlatá éra motorsportu, u nás se závodění postupně zavíralo do klece regulací a izolace. A Brno - dřív hrdé místo evropských Grand Prix - se na mapu F1 už nikdy nevrátilo.