Pastelové světy, vycizelovaná stylistika, suše stylizované herecké projevy, kdy se emoce skrývají v nonverbálním vyjadřování, vypiplaná centrální kompozice a pestrobarevná paleta. To jsou jedny ze signifikantních prvků Andersonovy tvorby. Texaský rodák začal natáčet na konci 90. let, díky tehdejší oblibě nezávislých filmů. Rychle se etabloval. Jeho první filmy ohledávají dětské světy v kontrastu s těmi dospělými, disponují prchavou melancholií, reflektují bolavé vztahy a hledají pochopení pro ambivalentní postavy.

Jakkoli některé z těchto motivů přetrvávají i v pozdější fázi jeho kariéry, filmy prošly určitou proměnou. S Grandhotelem Budapešť ještě více umocnil chirurgicky přesnou stylistiku, a především si začal hrát s možnostmi vyprávění. Dříve se nesl na populární indie vlně, postupně se stal soběstačnou autorskou značkou. Kromě estetických a narativních kvalit umí mistrně pracovat s rozpočtem. Využívá miniatury a starší praktické efekty, jež jsou plynule implementovány do jeho roztodivných fikčních světů.

Jeho filmy si na sebe tak vždy spolehlivě vydělají. Pro studia a distributory představuje Andersonovo jméno prestižní značku. Jeho poslední trojice celovečerních hraných filmů Grandhotel Budapešť, Francouzská depeše, Kansas Evening Sun a Asteroid City představuje experimenty s vyprávěním. Rozkresluje mnohé meta roviny, fikční světy se propadají do sebe. Konstruuje vyprávění uvnitř vyprávění a skrze několik rovin proniká k až transcendentálním významům.

Emocionální špionáž

Se stále komplikovanější strukturou, experimentováním s možnostmi fikčních světů a s narací ale také souvisí řada negativních reakcí. Mnozí Andersona považují za manýristu, jeho tvorbu vidí jako emocionálně pustou a samoúčelnou. Nejnovější snímek Fénické spiknutí, který měl premiéru na letošním festivalu v Cannes, se překvapivě od Andersonových tendencí posledních let odklání. Vyprávění je ve své podstatě lineární, ačkoli si zachovává rámování kapitolami, tentokrát v podobě navštěvovaných oblastí.

Anderson zašmodrchal záměrně překombinovanou špionážní zápletku, v jejímž centru stojí oligarcha a odporně bohatý magnát Zsa-zsa Korda. Ekonomicky jeden z nejmocnějších mužů planety se stává obětí četných atentátů. To jej vede k rekapitulaci života a především odkazu. Setkává se s odcizenou dcerou, jež aspiruje na jeptišku, aby ji připravil na převzetí mamutího impéria. Zatímco jim jdou po krku tajné jednotky a účelově se proti nim obrací trh, vydávají se na putování za spásou impéria, které je ale ve skutečnosti cestou za hledáním smyslu a vykoupení.

Zsa-zsa je dalším z řady Andersonových otcovských figur, jimiž je fascinovaný. Zatímco do příběhu ostatních otců vtiskával hořkost a určité formy trestů za jejich bezohlednost, zde pátrá po téměř utopicky empatickém happy endu. Zsa-zsa v podání vynikajícího Benicia del Tora s nehybně mramorovou tváří pragmatického byznysmena hledá význam své životní cesty. Atentáty zázračně přežívá a skrze duchovní filozofii své dcery jeho snahu korunuje vykoupení. Po úvodní nehodě letadla jeho realitu čeří černobíle snímaná setkání v nebi, jež variují boží soud.

Anderson splétá biblické motivy a žánrovou dekonstrukci. Pohrává si s očekáváními i klišé žánru, jako když obchodní neshody rozhodne půvabně absurdní basketbalový zápas. Na hlavu obrací také agentské schéma dvojí identity. Zachovává rychlé tempo, postavy neustále střídají výpravné lokace, namísto akce se však dočkáme takřka ohlušující kadence dialogů. Anderson nám upírá žánrový spektákl a vyzdvihuje absurdní svět kapitálem posedlých elit. Zsa-zsa jako pozornost při obchodních setkáních nabízí granát - dokonale zprostředkovává napjatou atmosféru 50. let, na jejichž pozadí se děj odehrává.

Smutné postavy, výbušné kulisy

Zsa-zsa je člověkem, který někde hluboko možná vnímá určitý osobní morální kompas, zároveň ho ale potlačuje, stejně jako svou lidskou stránku. Pragmatický a čísly řízený muž si dokonce adoptoval množství synů, protože co kdyby z nějakého vyrostl génius. Jedná s lidmi jako s roboty a rád tak vnímá i sebe. Snové sekvence z posmrtného období a vztah s dcerou, která v sobě otce také nezapře, jej ale stále více humanizují, i když se tomu svou výrazově mrtvolnou fasádou brání.

Andersonův styl vždy rozvíjí a podporuje ústřední motivy. Netvoří pouze sebestředné a panoptikální kulisy. Vycizelované kompozice tentokrát podporují sterilnost geopolitické situace, byznysové jednání bez emocí a prázdnotu protagonisty, jež se postupně zaplňuje emocemi, stejně jako se barevná paleta z prošedlých odstínů postupně mění v barevnější tonalitu. Uhlazený styl je opět pouhou skrýší pro postavy, jež musí žít v sešněrované škatulce, aby skryly svoji vnitřní tesknotu a bolest. Jde o mistrnou hru kontrastů. Jakkoli se zde upíná k více sentimentální poloze, častuje politické nešvary, stále mu jde v jádru o vyprávění o lidech s prázdnými životy, tentokrát s ještě exponovanější dávkou humoru, především černého.

Těží ze slapstickové tradice (komedie založené spíše na vizuálním gagu), příznačné grotesknosti i atypicky výbušných gore efektů. Boj a šarvátky se mění v absurdní kočkování, kde se mužské ego rozplývá v ješitné a trapné plácání. I když se na první pohled jedná o všednější Andersonův film, pod překvapivě přímočarým povrchem (jakoby v druhém plánu) skrývá hutné množství motivů a ambivalenci, jež budeme odhalovat až s opakovaným sledováním.

Fénické spiknutí je nejlepší vnímat v kontextu celého Andersonova portfolia. Jde o další díl unikátní mozaiky. Neustále svého diváka nutí ke zpětné reflexi a přemítání nad tím, jakým způsobem mezi sebou jeho opakující se motivy vedou dialog. Podněcují v něm otázky, proč se Anderson tentokrát rozhodl hledat především smír a štěstí, i když rozhodně nikoli podle původních představ postav. Nejde o Andersonův nejkomplexnější ani nejlepší film. V jeho případě však nemá moc smysl v těchto kategoriích uvažovat. Stále jde o podnětný, nejednoznačný a pod fabrikovaným zevnějškem především nesmírně upřímný a oddaný snímek, který se s publikem velmi rád pere. A je to tak dobře.