"Největší radost za poslední dobu mi udělaly nové nepromokavé tenisky, které mi koupila kamarádka," vypráví Markéta, vysokoškolsky vzdělaná maminka, která šije oblečení pro seniory na míru a která se nedávno z hlavního města přestěhovala do krajského. Chtěla čtyřletému dítěti, na které je od jeho nejútlejšího věku sama, zajistit lepší život v dostupnějším bydlení, blízko zeleně, s možností dostat se všude pěšky nebo na kole. To se na jednu stranu vyplnilo, na druhou stranu ji na novém místě čekala "hromada výzev", se kterými nepočítala.

Státní školky byly zcela plné a potomek nese celou situaci a stěhování tak špatně, že se i v nízkém věku začal poškozovat. Ačkoli rodiče Markétu v těch nejtěžších chvílích finančně vždy podpoří, do péče o vnouče se nezapojují. Šití na zakázku je v nové lokalitě nejen logisticky, ale také odbytově náročnější a příjmy dvoučlenné rodiny tak klesají. Co otec? Ten na měsíční rozpočet, který dosahuje třiceti tisíc, přispívá pěti tisíci korunami, které ale matka musí zčásti utratit za cestovné, když dítě otci občas vozí.

Rozpočet je těsný

Markéta dává po psychicky náročné adaptaci potomka na několik dopolední v týdnu do soukromé dětské skupiny, která vyjde asi na tři tisíce. Během té doby se snaží věnovat svému projektu a pracovat na administrativě pro malou firmu (která jí platí na ruku), což dá dohromady asi 20 tisíc korun měsíčně, a zároveň si hledat další poloviční úvazek. Její prioritou je trávit čas s malým dítětem, které to navíc psychicky potřebuje. Jenže zkrácené úvazky v krajském městě nikdo nenabízí.

"Největší část mého rozpočtu tvoří nájem, který mám díky schovívavosti majitelů nekomerční," říká Markéta. Dalšími náklady jsou jídlo, školka, doprava, telefon a drogerie. "Oblečení a boty nekupuji, dostáváme je a dědíme, a věřím, že mi osud nepřinese do cesty nějaké nenadálé výdaje," vypráví Markéta s tím, že pokud by došlo k neočekávanému nákladu, nemá žádný konkrétní plán.

"Mně nezbývá než doufat v nějakou vyšší moc, která toto nedopustí. Pro jistotu jsem si ale vyhledala nejbližší azylový dům a musela bych se uchýlit tam," dodává ještě a vzpomíná, že když poprvé zůstala s dítětem sama, tak udělala tu nejmíň očekávanou věc. Poslala kamarádům SMS s popisem její situace a s číslem bankovního účtu. "Na kamarády a rodinu bych se zkusila asi obrátit i teď. Nebo bych snad musela prodat ledvinu nebo sama sebe," říká se smutným úsměvem samoživitelka.

Hladovět už nechce

"Dřív jsem byla schopná něco ušetřit, protože jsem byla tak ve stresu z naší situace, že jsem zapomínala jíst. Musím ale být alespoň v dobré fyzické kondici, abych se mohla o potomka postarat, nesmím se zhroutit," vzpomíná Markéta s tím, že právě alespoň základní péče o sebe ji drží nad vodou. "Naštěstí mám spoustu nástrojů, kterými si pomáhám," říká Markéta a zmiňuje například správnou stravu, spánkovou hygienu, poslech hypnóz na zklidnění nebo pohyb a pobyt venku.

"Chtěla bych také začít s otužováním. Často se snažím během dne zastavit, zamyslet. I v těch nejtěžších dnech mi velmi pomáhá úplně základní věc jako čistě se obléknout. Pomáhají mi také přátelé, které mám teď sice daleko, ale snažím se s nimi udržovat kontakt." Markéta také dochází na terapie, které jsou ale velmi drahé a navíc je musí často rušit, například když je dítě nemocné. Nikdy totiž nemá kdo pohlídat.

Největší radost má maminka Markéta, když s dítětem prožijí den oba v pohodě bez psychických záchvatů, když jsou najedení a může říct, že to zvládli. Jedno z jejích největších přání v tuto chvíli je obstarat pro rodinu vybavení pod stan, aby mohli vyrážet na výlety.

Všímejme si lidí okolo sebe

Markéta se nelituje - působí jako hrdinka, ačkoli nedobrovolná. Asi i proto jí tak trvá odpovědět na otázku, co by jí mohlo v její situaci pomoct ze strany státu nebo bezprostředního okolí. Nakonec se ale rozmluví: "Rozhodně by pomohla například dostupnější péče o děti a vyšší rodičovský příspěvek, pokud jsou náklady na život takové, jaké jsou. Aby mohly ženy svobodněji odcházet z nefungujících vztahů. A také by pomohlo větší množství rozličných úvazků. V Praze už to funguje, po republice ale vůbec."

Reaguje také na to, že spousta lidí si myslí, že pomoci pro samoživitelky a samoživitele je už dost: "Ano, pomoc existuje, ale málokdo si uvědomí, kolik času, odvahy a energie znamená si takovou pomoc obstarat." Markéta zmínila například organizace Rosu nebo Aperio, které sama využila, jenže ty si klientky a klienty nevyhledávají - ti musí za nimi. A co by Markéta vzkázala lidem? "Aby si sebe navzájem víc všímali a míň se soudili. Třeba jen přijít a v nějaké laskavosti se člověka zeptat, jestli nepotřebuje pomoct, ale ne materiálně, ale třeba tam jen být nebo ho pozvat na kafe, i když ho nezná."