Hlavní hrdina má v armádě přezdívku "Slovak" a v Ukrajině bojoval už v letech 2014 až 2015. S kamarádem tehdy dezertovali z cizinecké legie a vydali se hledat jednotku, o které už něco slyšeli - Azov.  To se jim sice podařilo, nejdříve však skončili na pár dní ve sklepě, než se vyjasnilo, že nejsou ruští agenti a že kasárna Azov v ukrajinském Mariupolu našli opravdu jen tak, že se na nádraží zeptali taxikáře.

"Slovak" má za sebou trochu divočejší mládí a do nedělní školy by se asi moc nehodil. Ovšem v armádě se našel. Než došlo k zahlcení ukrajinského nebe drony, prováděl hluboko za nepřátelskými liniemi hloubkový průzkum. Je  to odstřelovač, ale ovládá snad všechny zbraně, včetně minometu nebo  vícehlavňového raketometu, namontovaného na terénním vozidle.

Říká o sobě, že je univerzální voják. Hodně lidí už zabil a sám počítá s tím, že taky zemře. "Proto si beru manželku, ať po mně alespoň dostane vdovský důchod. Jinak je to pro mě jen papír," líčí.

Na formality si "Slovak" nepotrpí, do obřadní síně napochodoval v kapsáčích  a místo saka měl  vyšívanku -  tradiční ukrajinskou košili, ovšem zelenou. Zato nevěsta zářila v bílých šatech. Svatba na Ukrajině musí nějak vypadat, a tak se po obřadu šlo do vily s bazénem, kde bude do druhého dne probíhat oslava. "Stálo to ranec, radši bych si koupil motorku," povzdychne si "Slovak". Jenže to by mu u novomanželky neprošlo… 

Jako většina veteránů, kteří toho mají za sebou už hodně, si nejlépe rozumí se sobě podobnými. S vojáky, kteří prošli podobným peklem jako on. Jenže těch už mu moc nezbylo. I tady byli mezi hosty kluci skoro o generaci mladší - jeho podřízení z jednotky, pro které je nejen velitel, ale trochu i táta. Ivanovi  je devatenáct a o "Slovakovi" mluví s jednoznačným respektem. 

"Když jsme byli na první akci, tak to bylo hodně špatné. Ale "Slovak" nás z toho vytáhnul. Jemu mohu důvěřovat," vypráví. Je to právě tahle důvěra k velitelům, která podobné jednotky činí tak efektivními. A je to právě slabé velení v mnoha ukrajinských brigádách, které vede k nedůvěře vojáků ve své velení a k rozpadům fronty. Tam pak nastupuje "Slovak" se svými lidmi a "hasí" situaci.

Neuplácel on, upláceli oni jeho

Ivan je vůbec zajímavý příklad. Zatímco všude na Ukrajině podplácejí muži vojenskou správu, aby je neodvedla, on je uplatil, aby ho odvedli. Má totiž problém se srdcem a správně by v armádě vůbec neměl být. Jenže on po ničem jiném netoužil a jako řidič obrněného vozidla Humwee podle "Slovaka" na svou práci stačí.

Ivan chtěl původně k jednotce Azov, jenže do ní neberou lidi se záznamem v trestním rejstříku - a Ivan při obraně cti jedné dívky někoho pobodal nožem.  Nebo to alespoň tak vypráví…

Další mladík je Bělorus, říkejme mu třeba Igor. Je mu 21 let a nenávidí běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka i Rusy. Patří ke komunitě fotbalových fanoušků, kde se mísí pravicový radikalismus, nacionalismus a odpor k režimu. Říká, že nic jiného než jít bojovat pro něj nepřicházelo v úvahu. A tak se jednoho dne sebral a i přes rozhodný nesouhlas svých rodičů odjel přes Polsko na Ukrajinu. A protože zahraniční dobrovolníci jsou na Ukrajině automaticky zařazováni k jednotkám vojenské rozvědky, skončil u "Slovaka". 

Jeden z mála "čistých" Ukrajinců byl na svatbě Michajlo, seržant od legendární třetí útočné brigády, zformované veterány jednotky Azov. I jeho případ je v lecčems typický pro pochopení celé subkultury Azov.  Michajlo se od malička věnoval boxu, dokončil čtyři roky fakulty tělesné výchovy a sportu. Od patnácti byl také aktivní v mládežnické organizaci Azov zvané "Centuria". Právě tohle jsou rekrutační základny Azovu: fotbaloví fanoušci, kluby bojových umění, mládežnické organizace se svými polovojenskými letními tábory…

Michajlo pak po vypuknutí války v únoru 2022 zcela přirozeně - stejně jako většina jeho kamarádů - nastoupil do armády. Nyní je - poté co utrpěl zranění - na štábní funkci. Ví, že si "odbojoval" svoje, ale přesto řeší každý den, že není na frontě. "Prostě mi to jde každý den hlavou, že bych měl být s klukama v zákopech. Mám teď jinou práci, která je taky potřeba, ale táhne vás to na frontu," vypráví. 

A jak mohla skončit svatba veterána a jeho kamarádů? Pití teklo proudem, zpívaly se vlastenecké písně, skákalo se do moře za křiku Sláva Ukrajině. A já jsem si - jako už tolikrát - říkal, že někdo se prostě pro válku narodil.   A ptám se sám sebe, co bude takový člověk dělat, až válka skončí…