Běžný život se tehdy v obcích a městech zastavil a lidé očekávali hlavu státu v téměř náboženském transu. "Mnohým radostí vytryskly slzy do očí, že je mezi námi ten, kterého všichni milujeme a který se nanejvýš zasloužil o naši svobodu," píše se v jedné dobové reportáži. "Ejhle, požehnaný, který přichází…" čteme v jiné. 

Autor konstatuje, že mnozí z těch, kteří prezidenta a jeho doprovod v hustých davech vítali, právě prožili nejkrásnější chvíle svého života. "Dostalo se jim totiž milosti protnout svou životní cestu s osudem osobnosti, o níž se mluví posvátným jazykem a jejíž život a činy jako by ani nepatřily do sféry našeho každodenního bytí. Stali se součástí mystéria…"

V českém panteonu

O mýtu či kultu hlavy státy se u nás většinou mluví v souvislosti s Masarykem. Kniha Pavla Dvořáka je záslužná v tom, jak ukazuje, že strukturálně dost podobný mytický háv zahaloval i jeho nástupce. Autor popisuje, že tento mýtus vznikal z velké části spontánně: jeho tvůrci nebyli jen lidé z Benešovy rodiny, jako jeho bratr Vojta Beneš či neteř Hana Klenková, nebo jeho blízcí spolupracovníci, jako Jan Hajšman či Eduard Táborský, ale zejména dnes již pozapomenutí periferní spisovatelé, osvětoví pracovníci a učitelé. Ti všichni ve svých knihách, brožurkách nebo přednáškách skládali a přibarvovali reálná fakta z Benešova života do obrazu, který měl co nejlépe zapadnout do národních mýtů.

Podobně jako u Masaryka se v tomto mytickém narativu pracuje s obrazem "chudého chlapce, který se proslavil", muže z "chaloupky", který se vlastní pílí a houževnatostí dostal k vyššímu vzdělání. Jeho únik do exilu v roce 1915 je líčen jako dobrodružný heroický čin, kterým začíná neúnavný boj za národní samostatnost, a po jejím získání pak neméně hektická snaha zajistit mladému státu bezpečnost, tedy v širším měřítku evropský mír.

Důležité je vřazování Beneše do českého národního panteonu. Jeho vztah s Masarykem je zpočátku pojímán jako vztah učitele a žáka, později jako dovršitele jeho díla. Beneš je přiřazován do linie Hus - Komenský - Palacký - Masaryk, která nejlépe reprezentovala prvorepublikovou státní ideologii. Součástí Benešova mytického obrazu je i jeho manželka Hana, která je zobrazována jako jeho oddaná a pilná spolupracovnice.

 "Legendární postava"

V Benešově mýtu se národní pád let 1938-1939 externalizuje do podoby osudově neodvratné katastrofy, které musel podlehnout i tak silný rek jako československý prezident. Ránu osudu ale náš hrdina ustál a se svou typickou neúnavností se opět pustil do zápasu na život a na smrt, na jehož konci je obnovena svobodná země. 

Poválečná podoba Benešova mýtu zdůrazňuje jeho "světovost", to, že má důvěru představitelů hlavních velmocí, a ti s ním jednají jako rovní s rovným. Vřazení mezi největší postavy českých dějin je již téměř automatické. Takhle třeba o Benešovi na podzim 1945 mluví jeho někdejší "sestra" z národně-socialistické strany Fráňa Zemínová: "Prezident Dr. Beneš je dnes již legendární postavou našich dějin. V něm se koncentrovala mravní síla a čistota Husova, prozíravá statečnost Žižkova, státnická moudrost Jiřího z Poděbrad, světovost a hloubka Komenského a nade vše Masarykova síla v obraně práv národa i člověka…"

Pavel Dvořák své téma omezil na mytický obraz Edvarda Beneše v českém a slovenském prostředí do roku 1948. Stranou tedy úplně ponechává Benešův antimýtus, který se zrodil již v době Versailleské mírové konference v německé a maďarské publicistice, po nástupu Hitlera k moci byl mocně přiživen nacistickou propagandou a po Mnichovu v modifikované podobě rozšířen zejména mezi českou nacionalistickou a slovenskou luďáckou pravicí. Obraz zlosyna "Benesche" se pak stává součástí oficiální ideologie nacistického protektorátu. Bylo by samozřejmě velmi zajímavé prozkoumat, z jakých ideových linií se napájí dnešní negativní pohledy na Edvarda Beneše, které přinejmenším mezi historizujícími publicisty a internetovými diskutéry zřejmě převládají. 

Autor také kromě linky Masaryk - Beneš netematizuje kontinuitu mýtu hlavy státu, která je v moderní české společnosti silně přítomná od dob Františka Josefa přes Masaryka a Beneše až ke Gottwaldovi a Zápotockému a pak se téměř vytrácí, aby se vrátila s Ludvíkem Svobodou a Václavem Havlem. Je mytické zobrazení hlav státu v našem prostředí unikátní, nebo se podobné mýty a kulty vedoucích osobností projevovaly i v jiných srovnatelných státech? A nesouvisí to hlavně s tehdejším způsobem prožívání politiky? Vždyť podobně nábožně byli v určitých prostředích uctíváni i jiní straničtí vůdci, například agrární premiér Antonín Švehla, první předseda vlády Karel Kramář nebo atentátu podlehnuvší ministr financí Alois Rašín. 

Bůh nad Dějinami

Dvořákova kniha ukazuje, že ti, kteří dodnes někdejšího prezidenta zuřivě kritizují za to, že v roce 1938 přijal mnichovský diktát, v roce 1943 uzavřel spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, po válce vyhnal sudetské Němce, mlčel k bezpráví a pomohl sovětizovat zemi, jsou stále v zajetí Benešova mýtu, který z něj dělal všemocného poloboha. "Ve všech těchto výtkách," píše autor, "nalézáme ozvěnu představy bájného hrdiny, který měl možnost sám zabránit zlu, ale z kdovíjakých podivných důvodů tak neučinil." A pokračuje: "Stále dokola se nám vrací mytický obraz muže, který stojí jako Bůh nad Dějinami, a zapomínáme, že i Edvard Beneš byl pouze jedním z aktérů těchto Dějin, a to, navzdory našemu častému přesvědčení, většinou aktérem nikoli nejdůležitějším."

Kniha snad přispěje k Benešově demytizaci, a tedy i věcnému posouzení jeho mimořádné role v českých dějinách první poloviny 20. století.