První minuty filmu Roseovi, volně inspirovaného knihou Warrena Adlera z roku 1981, slibují stejně kousavou zábavu, jakou před 36 lety nabídla první adaptace téže předlohy. Válka Roseových od Dannyho DeVita byla hodně stylizovanou a hodně černou komedií. Kathleen Turner a Michael Douglas v ní hráli manžele, jejichž láskyplné soužití se překlopí do rozvodové války, při které bere za své slavnostní večeře, křišťálový lustr i lidská důstojnost.

Film, který v kontrastu k současné komediální produkci překvapuje (a baví) svým nepolevujícím cynismem a radostnou krutostí, vyjadřoval hned několik úzkostí reaganovské Ameriky. Z emancipace žen, slabosti mužů, ztráty majetku i rozvodů, které nebyly tak běžné jako dnes. Přestože Válka Roseových v mnohém zůstává poplatná době vzniku, je současně stále jedním z nejzábavnějších filmů o dvou lidech, kteří se zároveň vášnivě milují i k smrti nenávidí.  

Nyní vstupují do kin Roseovi s Olivií Colman a Benedictem Cumberbatchem. Podstata jejich sporu je podobná - nechtějí připustit, že by jeden z nich mohl dostat víc lásky, uznání nebo majetku než ten druhý. Vnější rámec se ale změnil. Pomalý zánik vztahu nerekapituluje šovinistický právník, který by stranil manželovi. Vyprávění probíhá vyjma úvodní scény u terapeutky v přítomném čase a sympatie jsou mezi hlavní postavy rozložené rovnoměrněji. 

Ivy i Theo excelují v tom, co dělají. I díky tomu se mohli přestěhovat z rodné Británie do rozlehlého domu na Floridě. Ona je kuchařka, on architekt. Rodinu, zahrnující ještě dvě předpubertální děti, ale momentálně živí pouze Theo. Ivy se gastronomické kariéry vzdala kvůli starosti o domácnost. Pak si ale na manželův podnět založí restauraci s krabími specialitami. A stává se díky tomu úspěšnější, než je mužské ego schopné snést.

Colman a Cumberbatch jsou v balancování mezi láskou a nenávistí vynikající. Mimikou nebo lehkou změnou tónu hlasu dokážou během jedné repliky přejít od sarkastické mikroagrese k upřímné laskavosti. Když později začnou vytvářet ponižující deepfake videa a zakládat požáry uprostřed domu, za vší zlomyslností pořád vnímáme dvě zraněné lidské bytosti, které si spolu ledacos odžily, a proto také ze vztahu nehodlají odejít bez boje.    

Dvojice britských herců celý film táhne. Jejich dynamika je tak unikátně vyšinutá a přitom uvěřitelná, že by z ní schopný scenárista mohl vytěžit mnohadílný sitcom. Každá scéna s americkými přáteli ústředního páru oproti tomu působí nedopečeně. Andy Samberg nebo Kate McKinnon hrají excentrické figurky pronášející bizarní, málokdy vtipné repliky. 

Vedlejší postavy přitom mohly do přímočaré zápletky vnést trochu dramatické nejistoty a nasvítit další charakterové vrstvy hlavní dvojice. Jejich potenciál byl ale vyplýtván právě na jalové scénky, které by se víc hodily do skečového pořadu typu Saturday Night Live. Film rozkročený mezi emocionální upřímností, občas zraňující, občas dojemnou, a čistokrevně absurdním humorem tak vysílá dost matoucí signály, nakolik vážně jej máme brát.

Scénář Tonyho McNamary, který pro Yorgose Lanthimose napsal oceňovanou Favoritku nebo Chudáčky, je silný hlavně v dialozích, jakkoli se za jejich satirickou ostrostí občas ztrácí lidskost postav. Jedním z nejchytřejších scenáristických tahů pak bylo obrácení rolí. Ivy se kariérně daří, zatímco Theo je po kolapsu jednoho svého velkolepého projektu na dně. 

Tvůrcům tohle mocenské rozložení umožňuje prozkoumat aktuální témata jako je krize mužství, tlak na výkon, performativní povaha moderní lásky nebo tzv. girlboss feminismus. Jakkoli jsou ale tyto aktualizace navenek intelektuálně podnětné, jejich provedení zaostává za tvůrčími ambicemi. Častěji slouží k jednoduchým vtipům než k promyšlenější satiře.

Roseovi roku 2025 tak ve většině ohledů, snad vyjma srovnatelně solidních hereckých výkonů, za Roseovými z roku 1989 zaostávají. Bez staršího snímku by přitom letošní reinterpretace nejspíš nevznikla. Ten se stal velkým komerčním hitem a zanechal dost výraznou stopu v kulturní paměti, aby se producentům vyplatilo značku po letech oživit a vsadit na nostalgii. Zcela originální námět tohoto typu by dnes bylo těžké prodat.

Vznikl tak film tažený současně do několika směrů. Snaží se zachovat alespoň část DeVitovy brutální jízlivosti, vyhovět publiku očekávajícímu citlivěji vyprofilované postavy, nabídnout satirický komentář k současné genderové dynamice a přitom zůstat komerčně životaschopnou zábavou. Opravdu vtipné a pronikavé momenty jsou tady stejně vzácné jako schopnost usmířit se s partnerem, který vaše chrápání přirovnal k sípotu umírajícího psa.