Našlápnuto měla dobře, talent jí nechyběl. Začínala v Brně-Chrlicích mezi kluky, potom naskočila do první dorostenecké soutěže. To už bylo v ženském týmu Lokomotivy Brno. Slibně rozjetou kariéru ale Kateřině zbrzdilo zranění kolene.

Otrávilo ji to, vzalo chuť. Koleno nepřestávalo bolet, zato ona přestala zvládat velkou tréninkovou zátěž a z fotbalu se vytratila radost. "Ztratila jsem ambice jít výš, chtěla jsem si jenom v klidu užít zápas a nenervovat se žádnými výsledky," vysvětluje, proč přestoupila do druhé ligy žen v Brně-Líšni a odtud ještě níž do divize.

Každý má svou pravdu

A pak se to stalo. Vzala do ruky a do úst píšťalku, místo kliček a fotbalové radosti začala rozdávat karty. Z hráčky se stala rozhodčí. Přiznává, že na začátku si vůbec nedokázala představit, co všechno to obnáší. "Dřív jsem na rozhodčí hodně hulákala. Až pak jsem si uvědomila, že není tak jednoduché všechno vidět. Navíc každý na to má jiný pohled a hlavně každý má tu svou pravdu, o které je skálopevně přesvědčený," usmívá se.

Na svůj první zápas v Rajhradicích si dobře vzpomíná. "Podívat se přijela snad půlka rodiny," směje se Katka. Běhala tehdy s praporkem na lajně jako asistentka hlavního rozhodčího. Nechyběla ani její sestra, která je dnes prvoligovou fotbalistkou v týmu FC Slovácko. V živé paměti má utkání v Pozořicích, kde poprvé pískala jako hlavní rozhodčí - v dorostenecké soutěži kluků. A že to byl křest ohněm! "První poločas byl peklo, křičeli na mě hráči i fanoušci. Byla tam hodně vyhrocená atmosféra, protože se hrálo o záchranu," vysvětluje Katka.

Dnes je jí dvaadvacet a má za sebou už 300 zápasů, o posledním březnovém víkendu dosáhla na důležitý milník své dosavadní kariéry. Jako hlavní rozhodčí odpískala svůj první zápas v první lize žen. "Delegát říkal, že se mi to povedlo. Ale já jsem ze sebe moc dobrý pocit neměla, nepískalo se mi to dobře. Myslím, že velkou roli sehrála nervozita," říká.

Právě vyrovnat se s tlakem a především unést zodpovědnost, která na rozhodčích stojí, není jednoduché. "Taky jsme jenom lidi, taky děláme chyby. Když se něco nepovede hráčům, tým je podrží. Jako rozhodčí tam ale stojíte sami," říká Katka. Kvůli nedostatku rozhodčích často píská i zápasy okresního přeboru, to je pak na hřišti jako rozhodčí jediná. A v brzké době se na tom zřejmě nic nezmění.

Slyšela už všechno

I když fotbalových expertů je všude dost, do rozhodcování se lidé zrovna nehrnou. "Ne každý je ochotný snášet kritiku, která se na něj valí ze všech stran," má jasno Katka. I ona sama si musí často vyslechnout pokřiky a vulgární nadávky. "Už si z toho ale nic nedělám, pouštím to jedním uchem dovnitř, druhým ven. Tím, že pískám sedm let, už jsem slyšela asi všechno, takže mě toho dnes moc nepřekvapí," dodává. "Emoce k fotbalu zkrátka patří a rozhodčí je první na ráně. Když se nedaří, okamžitě to padne na něj," říká.

Pískání podle ní není atraktivní ani finančně a navíc je hodně časově náročné. "Dřív jsem stihla za víkend i čtyři pět zápasů, protože rozhodčích je prostě málo. Teď ale na ženy jezdím třeba až do Ostravy, takže trávím víc hodin v autě než potom na hřišti," posteskne si. I to byl důvod, proč jednu chvíli přemýšlela, že pověsí píšťalku na hřebík. Protože ale fotbal miluje a hodně ji podržel kolektiv, píská dál. Ráda by se ale víc dostala k mužským utkáním, nejen kvůli tomu, že na zápasy nemusí cestovat tak daleko. "Líbí se mi víc ten herní projev a rychlost."

Na druhou stranu se tady častěji setkává s předsudky. "Fanoušci nás pořád posílají do kuchyně," stěžuje si. "Často taky slýcháme, že máme pískat jenom holky." Jedním dechem ale dodává, že v době, kdy začínala, to bylo ještě horší. "Přece jen i ve světě se dnes začíná ženský fotbal víc propagovat, dostává víc prostoru, třeba ve světových velmocích, jako je Anglie nebo Španělsko," všímá si. "Tady v Česku nás ale pořád vidí spíš jako tu křehkou holku, která tam nemá co dělat, protože fotbal je pořád vnímaný primárně jako mužský sport," myslí si Katka. Že na tom něco bude, dokazují i počty ženských rozhodčích, na Moravě jich je asi 15, v celém Česku jich pak vyšší ženské soutěže píská jen kolem 50.

Bez fotbalu ani ránu

Katka si ale bez fotbalu svůj život neumí představit. Když zrovna nepíská, jde na hřiště podpořit kamarády nebo relaxuje sledováním fotbalových zápasů v televizi. "Myslím, že je to už taková nemoc z povolání," směje se.

A jaké jsou její cíle do budoucna? "Chtěla bych se dostat k pískání v divizi mužů. Vyšší ligu bych momentálně nestíhala časově skloubit se svou prací," vysvětluje Katka, která dělá administrativní pracovnici v bance. "Nechávám tomu ale volný průběh a uvidím, co bude dál," uzavírá s tím, že není vyloučen ani její návrat na hřiště v roli fotbalistky. Pár nabídek už jí ostatně přišlo.