Když má jít dítě do školy, řada rodičů se obává, aby se nestalo obětí šikany. Najednou ho nemohou chránit a musí si své místo ve třídě "vydobýt" sám. Bohužel hodně dětí na vlastní kůži zažije, jaké je to být outsidery. Posměšky i fyzické napadání podle průzkumu souvisí s atmosférou ve třídě, prostředím a prostory školy. Co dělat, když je potomek šikanován?

"Pokud rodič zjistí, že jeho dítě zažívá šikanu, měl by v první řadě dítěti naslouchat klidně, bez přerušování a bez hodnocení. Dítě potřebuje cítit, že mu rodič věří, že ho bere vážně a že ho ochrání. I když se popisované události mohou z dospělého pohledu jevit jako nejasné nebo méně závažné, pro dítě mohou znamenat silný stres, strach a pocit ohrožení. Je důležité dát mu najevo, že za šikanu nenese vinu a že má právo na bezpečné prostředí," radí ředitelka gymnázia Fostra Michaela Kašparová.

Mezi další důležité faktory, jak správně podchytit šikanu, je i komunikace mezi rodiči, studentem a školou. Otec či matka by měl kontaktovat třídního učitele,
školního metodika prevence nebo školního psychologa a sdělit jim, co se dozvěděl. Škola má povinnost situaci řešit.

"A to citlivě, diskrétně a s důrazem na ochranu dítěte. Je vhodné zjistit, jaké konkrétní kroky škola podnikne, jak bude dítě chránit a jak bude rodiče informovat o dalším vývoji. Rodič by měl zůstat v kontaktu se školou a zároveň udržovat otevřenou komunikaci s dítětem. Měl by se zajímat o to, jak se dítě cítí, co se ve škole děje a jak situaci vnímá," dodala expertka Michaela Kašparová, která u sebe ve škole dbá na prevenci a mají i program na řešení šikany. 

"Máme komplexní systém prevence rizikového chování, který je pevnou součástí každodenního života našich gymnázií. Naším hlavním cílem je vytvářet bezpečné, otevřené a respektující prostředí, kde se každý student cítí přijímaný, chráněný a motivovaný k osobnímu rozvoji. Prevence šikany, kyberšikany a dalších forem rizikového chování je pro nás prioritou. V rámci našeho preventivního programu, který každoročně aktualizujeme, pravidelně vzděláváme celý pedagogický sbor," vysvětluje.

Nejdůležitější je důvěra v rodině. Pravidelný rozhovor pomáhá dítěti zpracovat emoce a posiluje jeho důvěru v dospělé. Dítě, které zažívá šikanu, potřebuje vědět, že není samo, že má kolem sebe dospělé, kteří ho chrání, rozumějí mu a najde u nich pomoc. Právě tato jistota často představuje první krok k tomu, aby se dítě mohlo znovu cítit bezpečně a důstojně.

Šikana a celebrity

Terčem nenávistných komentářů, ale i fyzických napadeních se staly i osoby, které vídáme v televizi nebo posloucháme jejich songy. Dnes si za nimi agresoři chodí pro podpis, ale v době školní docházky jim dělali ze života peklo.

Nakonec je ta zkušenost posílila, ale v té době to bylo velmi bolestivé období. Teď na něj vzpomínají se smíšenými pocity. Rádi by, aby děti věděly, že v tom nejsou samy a nesmí se bát o tom mluvit.

Eva Burešová, zpěvačka

"Byla jsem prostě jiná. Kdokoliv, kdo trošku vyčnívá z řady, byť ne špatně, tak si na něj začnou ukazovat. Byla jsem malá, ukecaná, extravagantní. Bojovala jsem za nějaké názory," rozpovídala se Eva v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ o tom, že šikanu odstartovala kantorka.

Kromě učitelky si jí začaly více všímat i spolužačky. "Začala mi říkat, že se nic tak velkého neděje, že jsem si to vymyslela, abych byla zajímavá. V tu chvíli jsem ztratila samu sebe. V tu chvíli jsem si říkala, že si to asi opravdu vymýšlím," přiznala zpěvačka, které v té době bylo pouhých sedm let. 

Dnes je úspěšnou herečkou a zpěvačkou a stalo se jí i to, že za ni bývalé spolužačky po jednom vystoupení přišly a chtěly podpis. Tento zážitek ji ve finále posílil, ale jestli si to někdo dovolí k jejím synům, nebude se znát.

Jan Polívka, herec

Syn herce Bolka Polívky zažil šikanu ve škole kvůli slavnému příjmení. Spolužáci byli tak krutí, že se malý klučík začal uzavírat do sebe. Zachránil ho až sport, kde nejen zhubl, ale nabyl také dostatek sebevědomí.

"Zažil jsem velkou šikanu. Ještě jsem byl malý a tlustý. Nechápal jsem, co se děje. Děcka jsou zlá a krutá. Psychicky i fyzicky mě týrali. Měl jsem štěstí, že jsem začal dělat sport velmi brzy a našel jsem si svou partu v basketu, což je pro kluka důležité. Tloušťka zmizela, výška se přidala, takže se to začalo měnit. Ten sociální stav, už si na mě netroufli," otevřel se po letech v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ.

Ale nikdy neuvažoval o tom, že by si změnil jméno, aby žil konečně inkognito. Dnes je na slavné příjmení pyšný. Táta se pro něj stal jeho největším životním vzorem. Také si vzal slova svého dědečka k srdci.