Nicméně nabídl takové představení, že se po jeho skončení publiku nechtělo domů. Hlavní příčinou byla vedle zpěvákovy osobnosti a notoricky známých písní i forma, kterou své prezentaci zpěvák dal. 

Něco mezi one man show a stand up comedy s písněmi

Většina přítomných by se nejspíš zdráhala nazvat Williamsovu show koncertem. Šlo spíše o něco mezi divadelním one man show, kabaretní stand up comedy a postmoderní komunikací s diváky, prokládanou písničkami. Williams se evidentně držel předem napsaného textu, ale zároveň si nacházel velký prostor na improvizaci. V Praze se s ní poněkud rozjel, protože oproti jiným koncertům musel ke konci vypustit skladbu Kids. Vše samozřejmě v pozitivním duchu. Legrace byla kromě jednoho vážnějšího, ale i tak s úsměvem podaného projevu, všudypřítomná.

Bylo zajímavé pozorovat, co všechno ke své roli baviče využívá. Tu a tam je to parodie, když třeba používal mikrofon jako kdysi Freddie Mercury. Jindy jsou to spíš klukoviny. Nebo grimasy, které kameraman pečlivě snímá na postranní plátna, jež nabírají mnohem důležitější roli než u koncertů jiných umělců. Hecuje publikum, aby s ním zpívalo, střídá osobní témata, která znají jeho příznivci z nedávno promítaného filmu Better Man, s historkami a někdy až přisprostlými hláškami. Objímá se s divačkami v prvních řadách a dává jim až s přesvědčivou dojemností najevo, že si jich váží jako přátel. A hlavně, akcentuje při tom obyčejné ženy, žádné modelky nebo krasavice z publika.

Williamsova show kladla důraz i na svou vizuální stránku. Byla efektní, ale jejím hlavním cílem bylo nerušit mluvenou a zpívanou složku vystoupení. Od osoby jeho formátu bychom očekávali nepřebernou řadu převleků, ale došlo snad jen na čtyři nebo pět. Zadní projekce je dnes také už samozřejmostí a jeden nebo dva kousky s malou kapelou uprostřed publika taky nepřekvapily. 

Hudba pěkně do rockova

K celkovému dojmu společné zábavy všech samozřejmě přispíval sborový zpěv publika, kterému se zpěvák cílevědomě věnuje. Ano, dělají to všichni, ale málokdo má při tom tolik různých triků, jak lidi rozezpívat.

Hlavním cílem zpěvákovy show bylo bavit, ne pouze koncertovat. Tomu odpovídal i výběr původních skladeb. Dalo by se říci, že šel na jistotu. Kromě úvodního Rocket jsme neslyšeli nic z připravované desky Britpop, která má vyjít v říjnu. Zajímavé bylo, že na začátku se objevila ještě jedna skladba, která nepatří k jeho úplně největším hitům, Monsoon, ale její refrén je tak chytlavý, že dostala do varu a rozezpívala publikum. Zvláště v anglicky mluvících zemích musí sborový refrén "so put your hands across the water" strhnout i ty, kdo Williamsovy písně neznají. (Pokud tací existují.) Některé písničky zase vylepšil neobvyklým aranžmá - větší část Road To Mandalay v provedení se dvěma akustickými kytarami byla přinejmenším zajímavá. A naopak band se třemi sboristkami a tříčlennou dechovou sekcí dal mnohým skladbám mocný rozměr.

Ostatně pozoruhodná byla i celková koncepce hudební části show. V mnohém se totiž Williams, jehož láska k hudbě padesátých let je všeobecně známa, vrací do dob před sedmdesáti a více lety, kdy se říkalo, že Frank Sinatra nikdy nezazpíval žádnou píseň stejně. Williams samozřejmě nezasahuje do hudby, ale často mění texty a improvizuje v nich, občas mění akcenty na určitá slova za akcenty na slova jiná, prostě si s písničkami hraje.

Jeho vlastní repertoár jako kdyby byl diktován úvodní skladbou Rocket, na které s ním v nedávno vydané studiové verzi hraje Tommy Iommi z Black Sabbath, čili hned od začátku nabral silně rockový akcent. Některé pomalejší písně bychom v jeho živém provedení klidně mohli označit za rockové balady.

Došlo na fotbalovou hymnu i Hey Jude

Důležitou roli v jeho představení hrají takzvané snippets, malé kousky notoricky známých písní, jejichž dva trsy využil k proložení svého repertoáru. Poprvé použil citáty hned po třetí skladbě a překvapivě využil fotbalovou hymnu Seven Nation Army původně od White Stripes a Livin´On A Prayer od Bon Jovi, aby ještě více nažhavil a rozezpíval dav. Podruhé spustil podobnou směsku začínající tuším Walk This Way od Aerosmith a končící beatlesáckou Hey Jude k představení jednotlivých členů kapely.

Na závěr stojí za zmínku zajímavá Williamsova slovní zásoba. Kdybychom měli sledovat rotaci nejužívanějších slov v jeho povídavých pasážích, nepochybně by vyhrálo slovo "fuckin´", teprve potom následováno spojkou "and". Na třetím místě by se umístilo "shit" a na čtvrtém "thank you, Praha". Inu, jak říkal Mozart, moji Pražané mi rozumějí. Ale jinak jako vypravěč je Williams skvělý. A když mu to i dobře, byť ne zázračně zpívá, nemůže taková akce dopadnout špatně.