Dokument, který využívá dosud nepublikované materiály z jejího archivu, soukromé nahrávky, korespondenci a fotografie, reviduje její kariéru i odkaz. Producentkou je německá moderátorka Sandra Maischbergerová, která měla v roce 2002 možnost s Riefenstahlovou osobně mluvit a zároveň se kriticky postavit k jejím výmluvám o vlastní neznalosti nacistických zločinů. Snímek také otevřeně odhaluje Riefenstahlové celoživotní popírání úzkých vztahů s Adolfem Hitlerem a její propagandistickou roli ve službách nacistického režimu.

Od tance k filmu a Hitlerovi

Leni Riefenstahlová se narodila 22. srpna 1902 v Berlíně. Začínala jako tanečnice, ale po zranění na taneční kariéru zanevřela a rozhodla se věnovat herectví a filmovému režijnímu řemeslu. Její první výraznější film natočený v roce 1932 byl Modré světlo, který získal mezinárodní uznání a motivoval ji k dalším ambiciózním projektům. Právě tehdy potkala Adolfa Hitlera, který ji zaujal svým charismatem a ihned ji začal podporovat. Rozhodující bylo, že Riefenstahlová odpovídala jeho představě o árijské ženě, což otevřelo cestu její spolupráci s nacistickým režimem.

Tvorba ve službách nacistické propagandy

Od roku 1933 začala Leni Riefenstahlová vytvářet propracované filmové projekty pro nacistickou stranu. Asi nejznámějším je propagandistický snímek Triumf vůle (1935). Tento film dokumentuje sjezd NSDAP v Norimberku, je symbolem propagace vůdcovského kultu a oslavy fyzické dokonalosti, síly a ideologické nadřazenosti. Film byl mezinárodně oceněn, na MFF v Benátkách získal zlatou medaili. Pak následoval slavný film o letních olympijských hrách v Berlíně roku 1936 s názvem Olympia (1938), který předvedl její novátorské technické a umělecké přístupy k filmové tvorbě. Režisérka tu použila například podvodní kameru, která následovala skokany do vody, nebo kameru připevněnou na balon. 

Její práce byla úzce propojena s nacistickou ideologií a byla využívána jako nástroj propagandy, který přispíval k upevnění moci nacistů a podporoval myšlenky fašistického režimu.

Byla jsem jen najatou uměleckou dělnicí

Riefenstahlová byla známá svou ctižádostí a touhou po uznání. Politicky se veřejně nikdy plně nepřihlásila ke členství v nacistické straně, nebyla členkou NSDAP, přesto byla čtyřikrát vyslýchána v denacifikačních procesech, odkud vyšla bez obvinění. Ona sama celý život roli Hitlerovy propagátorky popírala. Vymlouvala se na svou naivitu, politickou slepotu či momentální oslnění.

Po válce se usilovně snažila distancovat od nacistického režimu a tvrdila, že byla jen jakousi najatou uměleckou dělnicí bez vlivu na politický obsah svých filmů. Historie jejího života však ukazuje, že se stala blízkou spolupracovnicí Hitlera a Goebbelse, což se odráží i v osobních materiálech odhalených právě dokumentaristou Veielem.

V pozdějších letech se pokusila svůj obraz "umělkyně v nepřízni osudu" dále pěstovat a zároveň se proslavila jako fotografka, když zachycovala především přírodní motivy a exotické domorodé kultury v Africe. V sedmdesáti letech se začala věnovat potápění. S expedicí se dostala k Rudému moři, Karibiku a Indickému oceánu. Své první podmořské fotografie publikovala roku 1975.

Filmová a estetická vizionářka

Přes celkovou kontroverzi je nutno ocenit její výrazný vliv na vývoj filmového umění. Přelomové byly její technické inovace, jako je použití pohyblivé kamery, nových úhlů záběru a rytmických střihů, které ovlivnily vývoj filmové řeči. Její vizuální styl dodnes slouží jako předmět zkoumání a debat o vztahu umění a propagandy. Filmy jako Triumf vůle mají stále vliv na představy o estetice totalitního režimu a její práce je dnes analyzována nejen z historického, ale i filmově teoretického hlediska.

Stále přítomné otázky

Leni Riefenstahlová zemřela ve spánku v roce 2003 ve svém domě v Pöckingu. Bylo jí 101 let. Její život a dílo zůstávají jedním z nejsložitějších témat ve filmové historii 20. století. Dokument Riefenstahl od Andrease Veiela otevírá nové úhly pohledu na její roli v umění a odkaz, který přesahuje hranice uměleckého talentu i kontroverze spojené s politickým kontextem. Film vyzývá k zamyšlení, jak rozlišovat umění a propagandu a jak čelit opětovnému nárůstu fašistických tendencí v dnešním světě, kde vizuální manipulace získávají stále silnější vliv.