Skrze svůj fotoaparát zachycuje světy, které jiní míjejí. Místa, kde se zastavil čas a kde se ticho mění v příběhy. Její fotografie sledují tisíce lidí a každý její příspěvek je malým návratem do zapomenuté minulosti. Pro Jessie je urbex způsobem, jak objevovat příběhy míst, která jiní nechávají chátrat. Do světa rozpadlých zámků, opuštěných nemocnic i časových kapslí v podobě hotelů, domků či bytů se ponořila už před více než deseti lety. Dnes patří mezi nejviditelnější postavy české urbex scény.

"K urbexu mě přivedla máma. Vyprávěla, jak jako malá objevovala opuštěné domy. Mě to fascinovalo," vzpomíná. První kroky udělala sama, s dětskou zvědavostí a notnou dávkou strachu jen tak nakoukla do opuštěného domu ve svém okolí. "Byla jsem malá, bála jsem se, ale něco mě k těm místům pořád přitahovalo," říká. Dnes má za sebou stovky výprav nejen po Česku, ale hlavně po Německu, kde podle ní opuštěné stavby bývají lépe zachovalé a méně poničené než u nás.

Urbex pro Jessie dávno není jen o napětí a dobrodružství - je to především cesta za příběhem. "Už to není dětská zvědavost, víc mě zajímá, co tam bylo, kdo tam žil, proč to skončilo," říká. Každé místo pro ni představuje skládačku, kterou se snaží rozluštit. Dohledává historii, pokud je to jen trochu možné, pátrá po osudech někdejších obyvatel, snaží se pochopit, proč místo zůstalo prázdné. Jsou ale místa, která žádné stopy nevydají, pak nechá promlouvat emoce a atmosféru, než aby příběh překrucovala.

Za deset let zažila leccos - od spuštění alarmu, přes děsivě nevysvětlitelné kroky v lese, až po bizarní lokace. Vzpomíná například na statek, který nazývá "růžové peklo": "Nízké stropy, zámecký nábytek, všude panenky, sošky, krajky. Člověk se bál udělat krok vedle."

Její srdcovkou ale zůstává vila urologa Dr. Anna L, první velký urbex za hranicemi, plný starého nábytku, orgánů (nejspíš ledvin) naložených ve formaldehydu a lékařských pomůcek. "To byl můj první velký wow moment," vzpomíná Jessie. Na výpravy se nikdy kvůli bezpečnosti nevydává sama, ale na druhou stranu nemá žádnou speciální výbavu. "Je jedno, co si vezmete na sebe. Klidně i žabky - důležité je dávat pozor, kam šlapete."

A komunita? Existuje, ale je různorodá. "Někteří urbexeři jsou sdílní, jiní si místa chrání. Já sdílím jen s těmi, které znám osobně." Přesto má její profil přes 16 tisíc sledujících - převážně těch, kteří sami nechodí, ale rádi nahlížejí do světa zaniklých míst skrz její fotky a příběhy.

Jessie stále nachází radost v každém novém místě. "I když si říkám, že už jsem viděla všechno, pořád mě něco překvapí." Urbex pro ni není honba za adrenalinem ani lov na lajky - je to tichý dialog s místy, která mlčí, ale přesto mají co říct.