Testy v jeho školách píší jen ti žáci, kteří chtějí. Jan Kala se také svěřil, jaký má názor na přijímací testy na střední školy, a probrali jsme i to, že na děti se má křičet jen v jedné jediné situaci.

Jak se to stalo, že se bankéř rozhodl budovat síť základních škol?

Nevím, jestli je bankéř to správné slovo. Já jsem začal pracovat v bance rovnou jako její ředitel, přičemž jsem předtím v bankovnictví nikdy nepracoval. Vždycky jsem se spíš považoval za inovátora, za člověka, jenž stmeluje tým lidí, kteří táhnou za jeden provaz a něco vymýšlejí. A co mě přitáhlo ke školství? Já jsem chtěl učit už na střední škole. Pak jsem v šestnácti letech, hned po revoluci, odjel na čtyři měsíce do Spojených států za příbuznými. Nějak jsem se tam protloukal a najednou jsem viděl, že svět není jen šedý tak jako v předlistopadovém Československu, ale dokáže být i barevný. Uvědomil jsem si, že naše společnost projde velkou změnou, a já chtěl u té změny být. Takže jsem začal studovat management a finance a to mě odválo k bankovnictví.

A jak jste se tedy dostal ke vzdělávání?

To byla docela náhoda, v eBance jsme tehdy podporovali PORG, což bylo první soukromé gymnázium v Česku. Znal jsem se tedy s jeho zakladatelem Ondřejem Štefflem, který za mnou jednou přišel s nápadem na online podporu učení. Mně to přišlo jako dobrá idea a navrhl jsem mu, že bychom do toho mohli jít spolu.

Jaké byly začátky Heuréky?

Jak už to bývá, byly složité. Třeba na začátku nám onemocněla ředitelka a učitelka v jedné osobě v Brně. To pro mě znamenalo, že jsem v pondělí ráno ve tři hodiny vstal, abych stihl první vlak do Brna a mohl tam být v půl osmé na poradě. Pak jsem odučil potřebné hodiny a skončil v pět, šest hodin večer, kdy jsem teprve mohl začít dělat svou práci. V jednu večer jsem si tam lehl na podlahu, trochu se vyspal a ráno začal znovu. Dnes, po devíti letech zkušeností, když máme 50 učitelů a asi tři stovky dětí, už je situace samozřejmě mnohem stabilnější.

V čem se vaše školy odlišují od běžných státních základek?

Systémový rozdíl je v tom, že na státních školách, pakliže nemají opravdu osvíceného ředitele, obvykle záleží na tom, jak dobrý je učitel právě ve vaší třídě. Přičemž ty třídy jsou takové uzavřené jednotky. U nás se snažíme, abychom věci, které učíme děti, my sami žili. Abychom spolupracovali, abychom si naslouchali, abychom byli tvořiví, abychom měli vizi vzdělávání, za kterou si jdeme.

To zní dost obecně, v čem jsou ty konkrétní rozdíly? Aplikujete třeba frontální výuku, jak je běžné na velké části státních základních škol?

Víceméně ne s výjimkou občasných desetiminutových minilekcí. Ten rozdíl spočívá třeba v tom, že děti nenutíme se věci biflovat, snažíme se spíš, aby jim do hloubky porozuměly, aktivně na nich pracovaly, realizovaly projekty a tím se učily v souvislostech. Neučíme děti o biologii, fyzice, chemii, ale jak být biologem, fyzikem, chemikem.

Na jakých vzdělávacích konceptech školu stavíte? Kde jste se inspirovali?

Jedním z nich je koncept velkých otázek a velkých porozumění od Davida Perkinse. Dalším konceptem je kultura myšlení od Rona Ritchharta a s tím souvisí koncept Visible Thinking od něj a jeho kolegy Marka Churche. Důležitá součást našich konceptů je formativní hodnocení. A to spíš formou sebehodnocení, které je doprovázeno zpětnou vazbou od učitele. Osvědčilo se nám to, ukazuje se, že děti se hodnotí velmi realisticky, případně se spíš podhodnocují. Dalším konceptem, který používáme, je Inquiry Based Learning. V podstatě jde o cyklus, který začíná naladěním na dané téma, děti zjistí, co o něm vlastně vědí, co by chtěly zkoumat, potom přijde fáze výzkumná, zpracování dat a následná realizace projektu. Obvykle děti za podpory učitele přijdou s něčím překvapivým, co nějakým způsobem mění svět, jejich okolí nebo je samotné.

Na jakých hodnotách vaše škola stojí?

Naše škola stojí na čtyřech základních hodnotách. Tou první je opravdovost, druhou je radost, třetí je odvaha a tou poslední je vnitřní klid. Naše školy mají jasnou strukturu a vedeme děti k respektování hranic i sebe navzájem. Děti se tak rozvíjí v prostředí, které je kreativní a zároveň bezpečné fyzicky i sociálně.

Předpokládám, že v téhle škole se tedy na děti moc nekřičí.

Máme interní mentorku, Američanku Cindy Vega, která působí jako pedagožka již více než 40 let, přičemž 17 let pracovala jako ředitelka Elementary School v International School of Prague. A ta říká jednu věc, která se mi moc líbí. Na děti se křičí jen v případě, že jim hrozí nebezpečí.

Nejsou pak ale děti z vašich škol trochu v šoku, když zamíří na střední školy, kde se podobný přístup k žákům nepraktikuje?

Na to se mě vždycky ptali rodiče, kteří měli zájem dát své děti do našich škol, a já jsem jim vlastně neuměl odpovědět, protože jsem s tím neměl zkušenost. Tu máme až nyní, kdy v Brně a v Úvalech jsou již dva ročníky absolventů. Jedna jejich zkušenost po odchodu na jiné školy je taková, že se cítí velmi dobře při prezentování. Děti v Heuréce při výuce hodně diskutují a prezentují své myšlenky, odpoledne reflektují den a rozebírají, co se ten den stalo, když má někdo nějaký problém, tak ho hned řeší.

Druhou zkušeností je, že děti při přechodu na jiné školy zjistily, že nejsou zvyklé učit se na testy. Trvalo jim nějaké tři až čtyři testy, než si zvykly, že se musí naučit na test, udělat ho a jít zase dál, což je poměrně povrchní učení, které u nás neprobíhá. Ale po nějaké době jim to už problémy nedělá. Nejdůležitější zpětná vazba od nich ale je, že se jim všem na střední škole líbí a daří se jim. To nás ujišťuje v tom, že jsme je dobře připravili a že od nás odcházejí silní mladí lidé.

Děti ve vaší škole tedy testy nepíší? A dostávají třeba známky?

Kdepak, žádné známkování, používáme poměrně propracovaný systém formativního hodnocení, včetně tripartit, online schůzek s rodiči Hopes & Dreams, online portfolia SeeSaw, slovního hodnocení na vysvědčení, ale především častého sebehodnocení a následné zpětné vazby od učitele. A pokud jde o testy, děti je čas od času mohou psát, cílem však není je zkoušet, ale získat zpětnou vazbu o tom, co jim už jde a na čem je ještě třeba pracovat.

Řada základních škol už na konci studia připravuje žáky na zvládnutí přijímaček na střední školy. Děláte to také?

Naše žáky na přijímací testy připravujeme. Můj pohled na testy je takový, že ty úlohy minimálně v matematice, kterou učím, jsou v zásadě dobré. Jsou hodně náročné a člověk o nich opravdu musí přemýšlet. Problém těch testů je ale v tom, že je na ně strašně málo času. Je tam šestnáct otázek, které mají i podotázky, reálně je to tedy asi třicet tři úkolů, na které máte sedmdesát minut. Na přečtení, analýzu, rozhodnutí, jak to vyřešit, samotné řešení a přepsání do záznamového archu máte tedy u každého úkolu asi dvě minuty. To znamená, že na ty přijímačky musíte být opravdu našprtaní, musíte ty úkoly řešit mechanicky, protože nemáte prostor nad nimi moc přemýšlet.

A jak učíte třeba takový dějepis?

Usilujeme o to, aby děti měly do problematiky hlubší vhled. Třeba je nenutíme šprtat se jen data. Spíše řešit velké dějinné otázky. Jako je třeba velká otázka, proč vznikají konflikty a války. Děti si musí nastudovat konkrétní válku a snažit se odhalit její příčiny, průběh a důsledky a měly by umět vysvětlit, jaký vliv měla třeba na vypuknutí nějakého dalšího konfliktu. To má samozřejmě mnohem větší přesah do aktuálního života naší společnosti než jen učit se holá historická data.

Často se říká, že dnešní děti jsou psychicky hodně křehké a mnohem méně odolné, než jsme bývali my. Pozorujete to na vašich žácích?

Musím říct, že ne. Samozřejmě dospívání je vždycky složitá věc, ale myslím, že to, jak probíhá u našich dětí, je celkem v pohodě. Jsou to fajn děcka, naši parťáci, což se projevuje i tím, že si vzájemně tykáme. Možná i to přátelské prostředí, které tu máme, brání tomu, aby u dětí vznikaly nějaké deprese a složité psychické stavy. Zároveň děti dosahují velmi dobrých výsledků. Je prokázáno, že bezpečné prostředí je jednou z klíčových podmínek zdárného učení.

Jak velký je zájem o studium na vašich školách?

V Brně jsme teď třeba měli 54 zájemců na 16 volných míst. Velký převis je ale na všech našich základkách. I proto jsme se rozhodli, že musíme otevřít další třídu v Buštěhradě u Kladna.

Podle jakých kritérií se rozhodujete, které dítě vezmete a které ne?

Tím hlavním kritériem je, nakolik se představy rodičů o výchovných metodách a hodnotách shodují s naším vzdělávacím programem. To nejhorší, co se může stát, totiž je, když se představy rodičů odlišují. Protože pak se školou začnou soupeřit a dítě se ocitne v kleštích.

Jste škola soukromá, kolik u vás rodiče zaplatí na školném?

Je to něco přes 14 tisíc měsíčně, deset měsíců v roce.

To znamená, že ne každý si může dovolit u vás studovat. Není rizikem, že děti u vás žijí v určité socioekonomické bublině, a když pak přijdou do normálního světa, tak se najednou setkají s lidmi, které předtím nikdy nepotkali?

Riziko to samozřejmě být může, naše děti u nás opravdu v určité bublině žijí. Na straně druhé mohou být naši žáci pro celou společnost velkým přínosem. Pokud do ní budou přinášet hodnoty, jako je soudržnost, lídrovství a vůbec princip, že společnost má stát na nějakých hodnotách a nemá se řídit heslem "urvi, co můžeš", tak je to přece fajn.