Mezi politiky na tom obyčejně panuje shoda: české zdravotnictví je skvělé. Bohužel realita je mnohem drsnější. České zdravotnictví se v rámci Evropské unie pohybuje spíš v horším průměru, v pelotonu dalších evropských zemí se navíc v čase spíše propadáme.

Aby nedošlo k mýlce. Nehovořím o medicíně, ta se dělá na mnoha místech skvěle. Mluvím o systému, ve kterém je tato medicína provozovaná. Ten nám na mnoha místech skřípe. Máme sice výbornou neonatologii a třeba i dětskou hematoonkologii, ale péče o dětské duševní zdraví či o zuby je přinejlepším nedostatečná.

V jedné oblasti jsme ovšem opravdu premianti, a to v dynamice růstu zdravotnických nákladů. Za posledních deset let stouply výdaje na zdravotnictví skoro o 120 procent a jediný stát, který nám v tom šlape na paty, je Polsko. Tam náklady narostly "jen" o 110 procent. V ostatních evropských zemích je růst výdajů za stejnou dobu o poznání mírnější - pohybuje se mezi 40 a 70 procenty.

Plýtvání vyhovuje lobbistům

Nic proti - pokud bychom si za tyto peníze koupili lepší kvalitu a dostupnost zdravotní péče, všechno by bylo v naprostém pořádku. Mohli bychom být na naše zdravotnictví oprávněně hrdi. Bohužel tomu tak ale není. Peníze se jen tak rozkutálely. Nepřinesly ani lepší péči, ani jsme si za ně nepořídili větší odolnost zdravotnictví vůči blížícím se dopadům demografického vývoje.

Proč tomu tak je? Náš problém je v nastavení celého systému. Někdo říká, že se u nás ve zdravotnictví zkrátka zakonzervoval socialismus. Podle mě je ale realita ještě horší - k neduhům socialismu jsme totiž časem přidali ještě nějaké další. Stejně jako za socialismu tak nemáme ve zdravotnictví reálné konkurenční prostředí, současně jsme ale zrušili plánování, rozhodovací hierarchie a jasnou odpovědnost. Nefungují ani kontrolní mechanismy.

Výsledkem je systém, který plýtvá zdroji, ale současně se těší obecnému respektu a ochraně od nejvlivnějších lobbistických skupin. Pro potenciální reformátory je to tvrdý oříšek k rozlousknutí.

Bez otevřené peněženky to půjde stále hůř

Skutečnost, že naše zdravotnictví nefunguje, jak by mělo a mohlo, je stále zřejmější. Veřejnost zatím svoji nespokojenost viditelně nemanifestuje - lidé ještě stále chovají jistý respekt k bílým plášťům, kromě toho jsou v situaci vařené žáby. Závažnost situace si zkrátka neuvědomují.

Jenomže stav se mezitím mění. Postupně si musíme zvykat, že stále častěji vytahujeme peněženku i tam, kde bychom měli teoreticky čerpat "bezplatnou" péči. Čekací doby se prodlužují, čas pacientů se zdá bezcenný. A digitalizace zdravotnictví stále nepřešla z dotačního titulu do reality.

V našem zdravotnictví zkrátka nerostou náklady proto, že bychom měli nějak specificky nákladně nemocnou populaci. Zvyšují se proto, že na všech úrovních mrháme silami a neléčíme tak, abychom na to měli. Tedy abychom pořídili za co nejmenší peníze co nejvíce muziky.

Růst nákladů pak řešíme tím, že do systému cyklicky doléváme peníze ze státního rozpočtu. Vnitřní organizaci se zlepšit nesnažíme.

Veřejné rozpočty nejsou bezedné

Dosluhující ministr Vlastimil Válek se pokusil sešněrovat bezbřehé přilévání peněz ze státního rozpočtu do zdravotnictví zákonem. Tento pokus ale selhal už po pouhých dvou letech. Paradoxně kvůli tomu, jak ministr sám nastavoval vlastní úhradové vyhlášky - tedy dokumenty, podle kterých pojišťovny rozdělují po systému peníze.

Je tedy celkem zřejmé, že si zdravotnictví znovu v dohledné době sáhne do veřejného rozpočtu pro další peníze. A to pro částku, která dalece přesahuje výsledek tohoto uzákoněného "automatu".

Problém je v tom, že tento zavedený postup už začíná narážet na stav veřejných rozpočtů. Ty nejsou v dobré kondici a při nahlédnutí do předvolebních programů všech stran je zřejmé, že se to v dohledné době ani nezlepší. Výdaje na obsluhu státního dluhu dál porostou - už v současné době činí skoro sto miliard korun.

Učitelé, zapojte se. Jde o vaše peníze

Nabízí se tedy otázka, odkud peníze pro zdravotnictví, které letos spolykalo okolo 660 miliard korun, brát. Buď můžeme zvyšovat zdravotní pojištění, což by se ale zřejmě nebílilo pojištěncům a zaměstnavatelům, kteří toto pojištění odvádějí, nebo můžeme dál přilévat ze státních peněz. O tyto peníze by ale tím pádem musel přijít jiný resort.

Který? Z balíku peněz na důchody, na něž padne každoročně zhruba 712 miliard, se určitě ubírat nebude. Příliš škrtat se nebude moct ani na obraně, která hospodaří se 160 miliardami. A mnoho šancí neskýtá ani státní správa s necelými 86 miliardami, kde se prozatím náklady nikdy nesnižovaly.

Černý Petr tak nakonec může zůstat školství, které má k dispozici příjemných 269 miliard. Chce se mi tedy napsat: tím, kdo by měl nejvíce apelovat na reformu českého zdravotnictví, jsou učitelé. Jinak to na ně drtivě dopadne. Školským odborům proto vřele doporučuji, aby co nejdříve začaly komunikovat s těmi, kdo mají odvahu pustit se do reforem v resortu zdravotnictví.