Svátek vítězství, jak jej známe nyní, se na Ukrajině slaví 8. května teprve dva roky. V předcházejících letech se tehdejší Den vítězství nad nacismem ve druhé světové válce slavil 9. května - společně s Moskvou. V roce 2023 se z 9. května stal Den Evropy a oslavy vítězství se přesunuly na 8. květen, který se od roku 2015 slavil coby Den památky a smíření. A po oficiálním sloučení těchto dvou svátků si Ukrajinci 8. května připomínají Den památky a vítězství nad nacismem ve druhé světové válce 1939-1945.

Ačkoliv se vám může zdát, že jde o slovíčkaření, není tomu tak. Zmizel termín Velká vlastenecká válka používaný v dobách SSSR a v Rusku a došlo ke zdůraznění toho, že válka začala už v roce 1939. Byla zakázána propaganda a veřejné používání nacistických i komunistických symbolů, důraz se přenesl z historických válečných událostí na příběhy konkrétních lidí, méně se slaví a více se uctívá památka zemřelých. Dochází k boření sovětských mýtů a k zrovnoprávnění všech, kteří bojovali proti nacismu.

Nutno říci, že s kulminací konfliktu s Ruskem se počet lidí slavících tento svátek zmenšuje, a to bez ohledu na posunutí oslav o jeden den. V Rusku se totiž Den vítězství slaví jako agresivní militaristický svátek a Ukrajinci ho prostě mají s Ruskem asociovaný. Podle 15 let starého průzkumu veřejného mínění tehdy na 58 procent Ukrajinců považovalo Den vítězství za nejvýznamnější státní svátek. Ovšem v roce 2021 jich bylo 30 procent a vloni už jen 11 procent. Souvislost s ruskými vojenskými akcemi proti Ukrajině je zřejmá.

Pomníky mezi Západem a Východem

Situace s oslavami konce války je složitější, pokud se na ni podíváme z úrovně regionů. Zde je hranice, která dělí Ukrajinu podle historického vývoje, křiklavě zřetelná. Častěji je k vidění nějaké kompromisní řešení, kdy jsou pomníky připomínající druhou světovou válku zachovány, ale jejich poselství je pozměněno.

Výsledky jsou podobné jako u dekomunizace. Zatímco na západě země už pomníky oslavující rudoarmějce nenajdete, při cestě na východ jejich množství viditelně roste. Zpočátku bývají předělané: se změněnými nápisy, odstraněnými sovětskými symboly a stylizované v ukrajinských barvách. O něco dál jsou úpravy méně patrné a nakonec, daleko na východě, není problém najít památníky v původním provedení, jen zchátralé časem, který plyne sice pomaleji, než jak létají ruské rakety, ale o to spolehlivěji.

Pohled na slavení 8. května ovšem není dán jen současnou válkou způsobující neoblíbenost ruských zbraní, vojáků a vlastně všeho, co zavání Ruskem. Ale také různými postoji k tomu, jak druhá světová válka nakonec dopadla. Je nutno zdůraznit, že konec války a porážku německého nacismu vítali a vítají téměř všichni. To samé však nelze říci o vítězství Sovětského svazu a jeho důsledcích pro obyvatele Ukrajiny.

Zatímco Čechy a Morava byly autonomní součástí třetí říše a Češi patřili k jejím privilegovaným (tj. určeným nikoliv k likvidaci, ale k poněmčení či vysídlení) národům, většina ukrajinského území byla pod nejtvrdší nacistickou okupační správou a Ukrajinci byli považováni za méněcenné Slovany. Ukrajinská území zasáhla válka v té nejbrutálnější formě. Ukrajinští muži prolévali krev v Rudé armádě a ztráty obyvatelstva Ukrajiny přesáhly 40 procent celkových ztrát SSSR.

Čím blíž k Rusku, tím větší sláva

Na druhé straně vítězství Moskvy nebylo vítáno všemi Ukrajinci, zejména na západě země. Ukrajinci se už dříve mohli dostatečně seznámit se sovětskou realitou, s krutostí ateistického režimu a na vlastní kůži pocítit rudý teror. Není tedy divu, že velká část z nich bojovala na druhé straně, proti "říši zla", jak Sovětský svaz později nazval americký prezident Ronald Reagan. Bojovali dobře, hrdinně a dlouho. Partyzánský boj na západě Ukrajiny probíhal až do roku 1956.

Na nám dobře známém území někdejší československé Podkarpatské Rusi znamenal konec války předání území a jeho obyvatel do rukou Stalina. Společně s vojáky Rudé armády přicházeli příslušníci Smerš (sovětské vojenské kontrarozvědky - pozn. ed.) - a s nimi zatýkání a vraždění. Ze strachu před sovětskou vládou emigrovalo z území přibližně 120 tisíc obyvatel (z celkových zhruba 650 tisíc), na 30 tisíc Ukrajinců bylo zavlečeno do gulagů, desítky tisíc dalších byly perzekvovány a přišly o majetek. Současně byla zakázána řeckokatolická církev, která byla duší místního lidu. A takto by šlo pokračovat v historickém exkurzu i po jiných oblastech…

Takže bude se na Ukrajině slavit? Oficiální oslavy zcela jistě proběhnou. Na východě země je možné, že i někteří obyčejní lidé budou slavit, na zahradě si připraví šašlik, otevřou lahev něčeho ostřejšího. Nějaké oficiality proběhnou i na západě země. Já sám se chystám na užhorodskou kalvárii, na takzvané Návrší slávy, kde jsou pochováni padlí vojáci. Předpokládám, že se tam bude mluvit víc o aktuální situaci, a svátek tak nejspíš dostane jiný rozměr.

Většina Ukrajinců ovšem nejspíš nic slavit nebude. Na Zakarpatí je obvyklé, že se slaví spíš církevní svátky, na ty státní se zřetel moc nebere. Je dost možné, že do ulic i vyjde nějaký omedajlovaný stařík, ale rozhodně jich bude mnohem, mnohem méně než před 17 lety, kdy jsem byl v ulicích májového Užhorodu poprvé. Ruské rakety a neúprosný čas mezitím řekly své.