Příhod jsem od té doby s Googlem zažil bezpočet, většinou chybuje "pouze" tak, že vás vede po nesjízdných nebo těžce sjízdných cestách, občas vás pošle na cestu, která neexistuje, a jednou zaperlil, když navrhl autem z Ukrajiny přejet na Slovensko přechodem ve Velkých Slemencích, který je pouze pro pěší.

Přestože jsem byl za důvěru mnohokrát vytrestán, stále na tohle jedno z nejdůležitějších pravidel cestování po ukrajinských zemích zapomínám. Zapomněl jsem i tentokrát, když jsem po probuzení v sanatoriu, utopenému v bažinách západního Donbasu s krásnými industriálními výhledy na těžební věže, naťukal do Google Maps adresu "Kosťantynivka, Doněcká oblast".

Prvních 19 kilometrů jsem trasou, kterou mi doporučil Google, jel hodinu! Díky, Bože, za Land Rover! S obyčejným autem bych tu cestu necestu nezvládl. Nejspíš bych tam někde v blátě bez GSM signálu uvízl a doteď bych seděl vedle auta a proklínal svou naivitu.

Google mi cestu s délkou do 200 km spočítal na necelé 3 hodiny. To, že jsem do cíle nakonec dojel až těsně před policejní hodinou, nebyla jen jeho chyba, ale o tom trochu později. Kromě toho, že mě poslal na děravou, rozblácenou polní cestu, mi naplánoval jízdu po T0504, tedy sice z Pokrovska přímo do Kosťantynivky, jenže ta cesta byla ruskými děly ostřelována už při naší poslední návštěvě před několika měsíci, teď je uzavřená. Google, bravo!

Jako všichni tedy Pokrovsk objíždím severně a jedu mnohem delší, ale průjezdnou a bezpečnou trasou přes Družkovku.

Na vjezdu do Doněcké oblasti mě vítá první blokpost, kde musím zastavit a podrobit se kontrole. Dříve bývaly blokposty všude, při vjezdu do každé vesnice, každého města, okresu, oblasti. V Charkově třeba i co pár set metrů. Na všech kontrolovali, prověřovali a zdržovali. Teď je první reálná kontrola až tady na hranici mezi Dněpropetrovskou a Doněckou oblastí. Mimochodem, přestože se z Dněpropetrovsku v rámci derusifikace stalo Dnipro, název oblasti zůstal a stále připomíná bolševického revolucionáře Grigorije Petrovského.

Kontrola zabere nějaký čas. Když kontrolující voják - často nepoznám, v které složce přesně slouží, ale předpokládám, že u SBU - zjistí, že jsem cizinec, nemám vojenské doklady a neznám heslo, odstavuje mě bokem a začíná registrační procedura. Voják je přátelský, příjemný a velmi slušný. Ptá se na účel cesty. Po pravdě mu přiznávám, že jsem novinář, ale že vezu také humanitární pomoc. Voják mi navrhuje, že mě zaregistruje jako volontéra, to je dobrý nápad, s kterým souhlasím. Říkám mu, že jedu do Kosťantynivky, neprotestuje. Fotí si můj doklad o trvalém pobytu, volontérskou průkazku, auto, informace někam odesílá a čeká na potvrzení. Tato kontrola se s časem mění. Dříve nám třeba při nich i něco vyťukávali do telefonu, nějaký servisní kód, a to, co z telefonu vypadlo, si pak fotili.

Přichází policajt. Ty poznám, nosí své černé, lehce rozpoznatelné uniformy s předepsanými insigniemi. Ptá se, jestli převážím nějaké zakázané věci, drogy, zbraně a důrazně se ptá na alkohol. V Doněcké oblasti se totiž nesmí prodávat, proto je po něm velká poptávka, která zvedá ceny a vyhlídky na pěkný zisk lákají k jeho nelegálnímu převozu do oblasti. Policajt si nechá otevřít zavazadlový prostor a vyptává se, co vezu. Zaujala ho bedna s kávou. Prosí, jestli bych mu jeden balíček nedal. Je po kontrolní proceduře a káva je určena příslušníkům ozbrojených složek, proto mu jednu s přáním pěkného dne dávám. Poděkuje a odchází.

Transakce s kávou zaujala vojáka, který stále čeká na ověření mé totožnosti odněkud z éteru. Evidentně policajty nesnáší. Říká, že "TOMU" jsem neměl nic dávat. Vysvětluju mu, že kávu vezu právě proto, aby lidem v uniformách zpříjemnila službu, že policajty taky nemám moc v lásce, a že kdyby si kávu vymáhal, nedám mu ji. Taky říkám, že s radostí nechám jeden balíček i pro něj a jeho kolegy. Souhlasí.

Voják mi ochotně vysvětluje další cestu a propouští mě. Na rozdíl od Googlu je cesta, na kterou mě navedl, správná.

Po pár kilometrech ale začíná navigační peklo. Jeden za druhým se střídají vzdušné poplachy a při nich jsou rušeny signály GPS. Přesněji všech GNSS, tedy nejen GPS, ale i GLONASS, Galileo… Kvůli zjednodušení ale budu dále používat zažitou zkratku GPS.

S ovlivňováním GPS jsme se setkávali už dříve, ale nebylo to tak časté. Teď se to děje při každém vzdušném poplachu v příhraničních oblastech, desítky kilometrů do vnitrozemí. Přesný rozsah rušení neznám, ale jsou dny, kdy někam dojet jen s pomocí "džípíesky" nejde. GPS se ruší, protože s její pomocí jsou na cíl navigovány nejen rakety a drony, ale dokonce i klouzavé letecké bomby a některé dělostřelecké granáty.

Navigaci zhoršují v prvních dnech války zamalované navigační značky. Tedy nevíte, v jaké obci se nacházíte, po jaké jedete silnici a jakým směrem. Můžete zastavit a zeptat se, jenže místní se občas na takové vyptávače dívají s nedůvěrou, a mimo obce často není mnoho kilometrů koho se zeptat. K tomu si připočtěte, že kvůli ostřelování hlavního tahu se k cíli blížím klikatícími se vedlejšími cestami. Naštěstí je zamalování informačních značek místy dost lemplovské.

Já samozřejmě s sebou vždy nosím kvalitní kompas, jenže ono to k němu chce ideálně i papírové mapy a hlavně spolujezdce, který se věnuje navigaci.

Nefunkční GPS byl i ten hlavní důvod, proč se cesta, která měla trvat 3 hodiny, protáhla na téměř celý den.

Mimochodem, existují dvě metody ovlivňování signálu GPS. První, pro mě příjemnější, je jeho prosté rušení, druhá - spoofing - je o dost zákeřnější: do vašeho přístroje jsou podstrčená nesprávná data. U rušení rychle víte, co se děje, u pozměněného signálu můžete, zejména ve městě, dlouho jezdit dokola bez zjištění, že si s vámi někdo hraje.

Před cílem se ještě musím zastavit pro klíče od domu, kde chci v Kosťantynivce bydlet. Mám adresu ve vesnici Oleksijev-Družkivka s upozorněním, že ulice není dohledatelná na mapách Google, a telefonním číslem na "paní klíčů". Pěkné - a k tomu zase nepracuje GPS. Paní, které volám, není navigační génius a po svém bydlišti nejspíš chodí jen pěšky. Rychle zjišťuji, že s její pomocí se k cíli nedostanu. Naštěstí mi dojde, že ulice není na mapách nejspíš proto, že se nedávno přejmenovala, pak už stačilo zjistit starý název a orientovat se podle něj.

Klíče vyzvednuty. Přede mnou blokpost na cestě do kýženého cíle. Mám ale informace, že do města je omezený přístup. Novináře by měli pustit, mám informace, že i dobrovolníci projíždějí. Také lidé, které plánuji v Kosťantynivce navštívit, by neměli mít problém mě do města dostat. Nechci ale riskovat, že mi na kontrolním stanovišti zakážou vjezd, ani nechci marnit drahý čas velitele, který má jiné, důležitější starosti než mi zajišťovat volný vstup. Také nejsem malé dítě a umím si poradit.

Do města jsem se rozhodl projet bočními uličkami. Tam je sice také kontrolní stanoviště, ale na něm se kontroluje mnohem méně, zvlášť když se nalepíte na evidentně vojenské vozidlo. Ostatně já v zeleném oblečení s autem na českých SPZ odpovídám mentálnímu modelu vojáka.

Hurá, jsem ve městě! Dosáhl jsem svého hlavního cíle. Za pár dnů budu odtud svědčit pro televizní diváky v přímém přenosu o tom, že ruští vojáci nedodržují velikonoční klid zbraní, stejně tak budu moci popsat "hlučné příměří" v rozhovoru pro Aktuálně.cz. I kdybych udělal jen to, cesta stála za to.

Ale to předbíhám. Jsem za posledním kontrolním stanovištěm. Kdybych chtěl, můžu už bez další kontroly dojet přímo na frontu, ale já nechci, protože bych se proměnil v ohořelý trup několik kilometrů do linie dotyku.

Místo hrdinské a hloupé smrti jsem se rozhodl necelou hodinu do zákazu vycházení navštívit známého velitele. Mám štěstí, je ve svém pronajatém domě, v části Kosťantynivky, kterou vojáci ještě neopustili, protože tady je, prozatím, relativně bezpečno. Mám štěstí, má volno a udělá si na mě čas.

Veliteli předávám dárečky, které mu vezu z ČR: dron a kafe. Povídáme si, co je nového od naší poslední návštěvy (povýšil), co se děje na frontě, jestli mě může někam vzít, a o mých plánech na následujících pár dnů. Pouští mi mimo jiné video přestřelky, do které se nedávno dostal při evakuaci raněných. Video si u něj vyprosím.

Na závěr se mu svěřuji s tím, kde budu bydlet, že mám klíče od opuštěného domu a že mě trochu trápí obavy z toho, že u něj není garáž a že ruská strana si nemůže nevšimnout, že před ním nově parkuje terénní auto. Velitel se ptá, kde se dům nachází, a říká, že mé obavy jsou oprávněné.

Volám tedy záložnímu kontaktu a rozhoduji se, že minimálně tuto noc spím u něj. Sice nebudu mít pro sebe celý dům, ale auto budu moct bezpečně schovat do garáže.

Ráno po probuzení mi volá majitel domu, od kterého jsem měl klíče a kde jsem měl v plánu spát, že dům během nočního ruského útoku na město do základů vyhořel.

Mám štěstí, že velitel byl doma, měl na mě čas a já se mu svěřil se svými obavami, on je potvrdil a já ho poslechl. Mám štěstí!