Kosťantynivka je pod každodenní palbou. Padají na ni miny z minometů, munice z reaktivních raketometů, dělostřelecké granáty i strašné klouzavé letecké bomby. Do města přilétají zabíjet i drony a doletí sem i ty řízené přes optické vlákno. Není den, kdy by tady nehořelo, nebyli zranění lidé, a téměř každý den jsou i mrtví. Vzdálené výbuchy jsou slyšet téměř neustále a docela často můžete zaslechnout i salvy z útočných pušek.

V lepších dobách ve městě žilo přibližně 70 tisíc obyvatel, z nich tady zůstaly přibližně tři tisíce. Ještě nedávno tady bylo plno vojáků, většina z nich už také odjela na bezpečnější místa, do Družkovky a dál.

Na takovém místě jsem se rozhodl strávit letošní Velikonoce.

V sobotu večer ruský prezident ohlásil klid zbraní, kterému se ve sdělovacích prostředcích říká - nevím proč - příměří. Tak se ale nazývá dohoda o klidu zbraní, a ne jednostranná deklarace. Putinovu "příměří" v Kosťantynivce nikdo nevěří, dokonce ani místní Putinovi fanoušci. Mimo jiné, klid zbraní byl ohlášen zhruba hodinu před jeho začátkem. Kdo se trochu vyzná v tom, jak pracuje armáda, musel si v té chvíli zaklepat na čelo.

Nějakých 15 minut před začátkem klidu zbraní na Kosťantynivku přiletěly letecké čtvrttunové klouzavé bomby FAB, následkem čehož zemřeli dva lidé. Létalo to k nám ale celou sobotu - bomby, drony, rakety, miny.

Výbuchy jsem ale slyšel i po 18. hodině, kdy už měly zbraně utichnout, stejně tak jako vzdálenou střelbu. Občasně to bouchalo až do rána. Nad ránem, jak je tady pravidlem, se intenzita výbuchů zvýšila.

Už do sobotního rána jsem plánoval, kam půjdu na bohoslužbu, samozřejmě bych rád dal přednost katolickému obřadu. Jenže ouha, na internetu sice byly dohledatelné zprávy, že před několika lety v Kosťantynivce vysvětili katolický kostel, ale kde se nachází a zda vůbec funguje, se mi zjistit nepodařilo. Do toho přišly zprávy, že ve městě, kvůli obavám z ruských útoků, zakázali na neděli hromadné bohoslužby. Mí hostitelé sice tvrdili, že návštěvu kostela lidem zakázat nemůžou, ale my, co víme, že zakázat jde vše, takové silácké řeči bereme s rezervou.

Nakonec mi katolického kněze našel kamarád z Prahy. Zjistil telefon na místního vojenského kaplana. Ten mi řekl, že povede bohoslužby i v Kosťantynivce, jenže na místech, kam je civilistům vstup zakázán, ale že ráno bude veřejná bohoslužba v nedaleké Družkivce.

Super… jenže, co jsem ještě nezmínil, v Kosťantynivce je regulovaný režim pohybu osob. Do města mohou vojáci s heslem, civilisté s trvalým pobytem, lidé obdaření speciální propustkou a snad i novináři. Myslím, že na mé akreditaci to tak je napsané. Jenže kdo chce pokoušet štěstěnu a vojáky na kontrolních stanovištích, že? Vstup do města lze odepřít a taky situace se může z hodiny na hodinu změnit. Mojí snahou tedy je za kontrolní body nevyjíždět, protože reálně hrozí, že bych se už nedostal zpět na ubytování ke svým věcem. Hodný kaplan mi ale nabídl, že mě zpět pomůže dopravit.

Další problém je, že v Kosťantynivce je zákaz vycházení nastaven velmi tvrdě. Ven na ulici můžete od 11 do 15 hodin. Na bohoslužbu jsem potřeboval vyjet v 7. No, občas se riskovat musí.

Místo, kde se obřad konal, nebylo lehké najít. Bylo totiž schované ve staré tovární budově. Ruské režimy totiž ještě od dob carů nás katolíky v oblibě nemají, čas od času nás perzekvují, zavírají a někdy i vraždí.

Na bohoslužbě byli většinou vojáci. Katolicismus je totiž téměř výhradně svázán se západní Ukrajinou. Po bohoslužbě kněz splnil, co slíbil, a na cestu zpět do Kosťantynivky mi přidělil doprovod. Blokpost jsme ale projeli bez zastavení a asistence nebyla potřeba.

V sobotu večer mi volali z české zpravodajské televize, abych podal v přímém vstupu svědectví, jak to reálně je s "ruským příměřím". Pak se ozvali ještě jednou a pokračovali jsme. Opakoval jsem stále to samé, tedy to, že slyším výbuchy, střelbu, že místní lidé se o klidu zbraní nebaví, protože oni ten hlučný "klid" slyší na vlastní uši.

Po návratu do Kosťantynivky jsem využil pěkného počasí, jezdil po městě, fotil a natáčel. Zajímaly mě převážně škody způsobené ruskými zbraněmi, ale i zavřené obchody, relikvie z dob komunismu a také místa, kde jsme pobývali při dřívějších výjezdech.

Byl jsem v přesně opačné situaci než nedávno v Kyjevě. Tam jsem s překvapením projížděl místa, která byla na začátku války bez lidí a teď pulzují životem. V Kosťantynivce naopak, tržiště, dřív plné nakupujících vojáků, teď zelo prázdnotou, na obrovském parkovišti, kde dřív nešlo zaparkovat, jsem stál jen já a jeden taxikář.

Mí hostitelé měli pravdu, místní opravdu vyrazili do kostelů posvětit velikonoční košíky. Viděl jsem je u všech pravoslavných svatostánků, nejvíc jich bylo v rozbombardovaném kostele u ještě hůř rozbombardovaného nádraží. Tady jsem se poprvé rozhodl fotit a natáčet. Kněz na mne vyjel a natáčení mi zakázal, ale alespoň mě pokropil svěcenou vodou, a to přesto, nebo právě proto, že na jeho otázku, zda jsem pravoslavný, jsem odpověděl ne, jsem katolík.

Možná se divíte, že lidé ve městě, na které dopadají bomby, mají chuť slavit Velikonoce. Ty jsou tady největším svátkem, svátkem, který je především o naději, a právě o tu se nechtějí nechat připravit.

Smutné to mají ti, kdo mají svátky spojené s relaxací za pomocí alkoholu, protože ten se tady prodávat nesmí. Tedy měli by, jenže lidé jsou vynalézaví a nemohli neobjevit, že v lékárnách se v lahvičkách po 100 ml prodává lékařský líh. Takže kdo se chce tímto způsobem naladit, může. Taky jsem několik opilců v ulicích potkal, byly to ale spíš výjimky.

Po poledni přišla zpráva, že ruské drony v nedaleké vesnici zaútočily na auta evakuující civilisty. Naštěstí to všichni přežili.

Před policejní hodinou jsem se ještě byl podívat na obchoďák, kde jsme v létě natáčeli pár minut poté, co jej zasáhla raketa. Dodnes mám před očima pytle s ohořelými mrtvolami.

Ke svým hostitelům jsem dorazil pět minut před zákazem vycházení. Při následující večeři jsme si pak dlouze povídali o tom, proč odtud ještě neodjeli do bezpečí, zároveň o tom ale stále uvažují. Oni si to možná nemyslí, ale já mám jasno: jsou jako většina ostatních starších lidí, kteří tady zůstávají, protože se často bojí odchodu do neznámého prostředí víc než bombardování. Vědí ale, jak to dopadlo v Bachmutu nebo nedalekém Časiv Jaru. Nechtějí tak skončit, ale bojí se udělat rozhodný krok. Doufají v příměří, ale nevěří v něj. Jsou jako ty žáby, co se nakonec uvaří v pomalu, ale stále se ohřívající vodě.

Veselé Velikonoce.