Ve svých 18 letech napsal Josef Topol v úvodu svého dopisu divadelnímu řediteli E. F. Burianovi toto: "Narodil jsem se 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou, okres Benešov u Prahy. Můj otec je topičem ČSD. Oba moji dědové pracovali ve skále jako kameníci… Kraj chudý, ale opojný jako víno. Ve 13 letech jsem poprvé přišel do přímého styku s divadlem. A protože jsem trpěl slabostí všech, kteří byli přede mnou, i já podlehl tomu hadu z ráje. Ale ani tehdy už to nebyla pouhá záře reflektorů a potlesk ze setmělého sálu, co mě omámilo. Byl to ten hrůzně krásný zázrak - věčné křísení života - jenž mě na scéně přivedl jednou provždy do vytržení.... Když jsem se později rozhodoval pro budoucnost, nevedlo mě už jen toto okouzlení, ale vědomí, že scéna je místem, kde se slouží vlasti, společnosti."

Citovaný dopis adresáta oslovil, s Josefem Topolem se sešel a zaměstnal jej jako lektora. Topol mu svěřil hru Půlnoční vítr, která měla premiéru měsíc před jeho dvacátými narozeninami. Hned po maturitě byl přijat na DAMU, kde studoval divadelní vědu. Srpnová neděle Františka Hrubína je z roku 1958, kolem toho roku moje generace většinou maturovala. Hru jsme navštívili společně s básníkem Pavle Šrutem, kterému by letos bylo 85 let. Topolova nejznámější hra Konec masopustu měla premiéru v Národním divadle v roce 1962. Zatímco Srpnová neděle byla o pocitu odcizení, Topolův Konec masopustu byl ještě konkrétnější: pojednával o ohrožení existence starých hodnot života na venkově. My jsme sice vyrůstali ve městě, ale rovněž ve stálém pocitu ohrožení i odcizení.

Josef Topol mi v naší knize Sezóny srdce Josefa Topola, Collage in adagio, řekl: "Vždycky jsem si říkal: Nejsem vůbec schopný něco vymyslet. V mých hrách každá věta, každý detail a každá postava má oporu v předloze." Ale právě přesným jazykem, nás Topol jako před ním Hrubín oslovil, dotkl se naší vnitřní tvrze. To byl ale taky důvod, proč tehdejší komunistický aparát, který se holedbal umělým jazykem, měl z jeho her strach. Topolův i Hrubínův jazyk je usvědčoval ze lži. Proto již z první Topolovy hry měl E. F. Burian zamotanou hlavu, inscenace byla nařčena z defétismu. Před zákazem ji zachránil jen Topolův věk.

Za nejzajímavější etapu Topolova života lze považovat období od roku 1964, kdy jeho hrou Kočka na kolejích zahájilo činnost Divadlo za branou, až do jeho násilného zavření v roce 1972. Ve stejném roce byl zakázán jako autor i Josef Topol. Řekl mi: "Důležitá je otázka, proč kdo píše a z jaké potřeby. Na tomhle se pozná, jestli jde o chytře smontovanou atrapu, anebo jestli za tím je opravdový existenciální postoj. Jestli člověk má hlubokou lidskou vnitřní potřebu se vyslovit a pojmenovat věci, s kterými se kolem sebe setkává."

Naše doba chce hlavně poutat pozornost, a tím jde proti vlastnímu smyslu. Tvorba Josefa Topola, který by se dnes dožil 90 let, naopak smysl zdůrazňovala z existenciální potřeby, a proto se k ní můžeme stále vracet. Podobně jako to činili ve stejné době Beatles, které kvůli tomu poslouchají lidé dodnes.

Napsáno pro ČRo Plus.