Sergej Torop do svých 29 let dělal ledacos, byl především nadaným malířem, pak začal pracovat jako policista a nakonec se stal "probuzeným". To se stalo přesně 18. srpna 1990. Dnes sedí někde v lágru a skupinky jeho příznivců jsou rozeseté po celém Rusku, najdete je v Bulharsku, Německu, Litvě, Lotyšsku, Polsku, Spojených státech i Itálii. Dohromady podle odhadů asi 10 tisíc lidí.

Ale nepředbíhejme. 

"Já jsem Ježíš Kristus. Nejsem bůh. A je chyba vnímat Ježíše jako boha. Ale já jsem živé slovo Boha Otce. Všechno, co chce Bůh říct, říká skrze mě," vysvětloval. Zahodil své občanské jméno i povolání, stal se Vissarionem a během chvíle si získal tisíce příznivců. Napomáhala mu v tom kázání, která pronášel vznešeným a rozvážným hlasem, ale i jeho vzezření s dlouhými vlasy a vousy.

Příbytek úsvitu

V jeho prospěch hrála také doba. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, kdy se hroutila komunistická ideologie a Rusko se ocitlo ve vakuu, lidé snadno uvěřili jeho apokalyptickým proroctvím. Podle něj měla přijít ekologická pohroma, kterou přežijí jen vyvolení, tedy ti, kteří opustí města a připojí se k jeho Církvi posledního zákona v hluboké tajze u jezera Tiberkul. Právě tam vznikla ona země zaslíbená neboli Příbytek úsvitu, kde vissarionovci žili podle 61 přikázání, odděleni od okolního světa, bez internetu, bez kontaktu s civilizací. Chtěli se stát naprosto nezávislí na okolním zkaženém světě, ve kterém vládnou peníze, závist a egoismus.

Jenže v postsovětském a ruském prostoru se ledacos lehce zvrtne. A byl to případ i Toropa. Vousatý mystik svým následovníkům, kteří se pravidelně modlili na jeho počest, řekl, aby nejedli maso, nekouřili, nepili alkohol, nekleli a přestali používat peníze.

Komunita se postupně proměnila v uzavřené a totalitní prostředí, kde lidé pracovali bez nároku na mzdu, žili pod psychickým tlakem a umírali kvůli odmítání moderní medicíny. V roce 2020 do Slunečního města vtrhly stovky ozbrojenců ruské tajné služby s ozbrojenými auty, autobusy a několika helikoptérami. Vissarion a dva jeho nejbližší spolupracovníci Vedernikov a Redkin byli zatčeni.

Stáli v cestě?

Dalo by se říct, že poměrně překvapivě, vzhledem k tomu, že hnutí působí takřka třicet let. "Zdálo se, že s ruským režimem vycházelo poměrně dobře, nebo alespoň, že ho jeho uzavřenost a odloučenost od civilizace nijak zvlášť neprovokovala. Během své historie však společenství muselo přežít celou řadu tlaků, které na něj byly vyvíjeny zejména ze strany apostatů a médií," vysvětluje religionista Zdeněk Vojtíšek.

Soudní proces trval téměř pět let. Letos v červnu konečně padl verdikt: 12 let v trestaneckém táboře pro čtyřiašedesátiletého Vissariona i jeho pobočníka Vedernikova, o rok méně pro Redkina. Poškozeným navíc musí zaplatit 45 milionů rublů.

"Postoj Ruské federace vůči vissarionovcům zapadá do kontextu současného přísného zacházení s netradičními náboženskými společenstvími v tomto státě," uvádí Vojtíšek a zamýšlí se dál: "Na straně druhé však množství značně negativních výpovědí bývalých členů prokazuje minimálně to, že společenství žije natolik odtrženým způsobem života, že vytváří prostor pro otázky, zda se někteří jeho členové nedopouštějí lehčích, ale i těžších právních deliktů."

Ihned po zatčení se ale mluvilo také o tom, že přes osadu vissarionovců chtějí investoři postavit cestu k ložisku bohatému na molybden a zlato. Stali se tak nepohodlnými, protože zasahovali do velkých těžařských společností. Hnutí se ani odsouzením předních představitelů církve nezhroutilo. "Vissarion se stal pro své stoupence mučedníkem. Už z vazby s nimi komunikoval prostřednictvím dopisů. Zdá se, že během pěti let čekání na rozsudek nad vedoucími představiteli se společenství spíše rozrostlo," uzavírá Vojtíšek.